Pokud se vám podařilo dostatečně naposlouchat úvodní singl z třetího alba amerických TOWER, tak úvodní minuty jeho poslechu strávíte v důvěrně známé společnosti skladby „Under The Chapel“. Ta kromě toho, že celou kolekci otevírá, navíc i dost jednoznačně definuje nové řadové album této kapely z amerického New Yorku. Za dekádu své existence sice neměla potřebu chrlit nahrávky v překotném tempu, ale i dvojice těch předchozích stačila na vydobytí pevných pozic mezi posluchači různých metalových směrů. Nejčastější škatulka je v jejich případě asi ta s názvem heavy metal, ale skupina jej nehraje v té klasické podobě, kterou symbolizují přepjaté vokální polohy, heroická sóla a historizující témata v textech. V hudbě TOWER byla vždy i silně přítomná temnota a gotický nádech, čímž se její pole působnosti značně rozšiřovalo.

Už před vydáním „Let There Be Dark“ byly avizovány změny v podobě více „heavy“ zvuku a celkového temnějšího vyznění. Již zmiňovaný úvodní singl toto vše potvrzuje. Táhlý kytarový riff, který ji odstartuje, postupně na sebe nabalí ostatní nástroje a s nástupem bicích ještě graduje ve svém tlaku, aby povolil uzdu napětí krátce před prvním záchvěvem hlasivek zpěvačky Sarabeth. Její expresivní projev už výrazně definoval i předchozí nahrávky, ale nástup do úvodní skladby té letošní probíhá v trošku jiném stylu. Potemnělá barva hlasu a uklidňující projev prozrazují, že inspirací k této písni byla ukolébavka, jež Sarabeth kdysi zpívala její máma. Jde však jen o jednu z tváří této skladby, protože po úvodní sloce přichází energetická dávka v refrénu a vy okamžitě přesně víte, jaká kapela ji má na svědomí.

V tomto ohledu TOWER plně navazují na již tak velmi energické předchozí album „Shock To The System“ z roku 2022. Album v zásadě přímočaré a plné chytlavých písní. To letošní je z kompozičního hlediska přeci jen o něco zašmodrchanější. Máme zde pořád vpřed pádící skladby, opírající se o živý a oduševnělý projev Sarabeth. Hned ta druhá v pořadí a zároveň i titulní „Let There Be Dark“ je ztělesněním toho, co znamená ono avizované více „heavy“. Ostrým kytarovým riffem a v rychlém tempu popoháněná píseň zároveň po úvodní „Under The Chapel“ ještě více přikládá pod kotel i díky neradostně vyznívajícímu textu.

V trendu silných nosných motivů a našlapaných skladeb pokračuje i další v pořadí – „Holy Water“. Rychlý kvapík v úvodu však zhruba v polovině na moment zvolní do rychlejšího středního tempa a připraví nástup pro kytarové sólo. Nejsou v tom žádné přehnané rytmické kejkle, ale snaha jemně osvěžit trend nastolený předchozí dvojicí spíše přímočařejších kusů rozhodně zafunguje obzvláště v případě, že vzápětí přichází jedna z ikonických skladeb celého alba. „And I Cry“ je na jednu stranu oním pomyslným uvolněním úvodní natlakované části nahrávky, ale jako taková obsahuje široký arsenál emocí a nálad, takže o nějakém úplném vypouštění emocionální páry nemůže být řeči. Pomalá skladba, jež se ve své druhé polovině rozjede do rychlejších obrátek, útočí tklivým refrénem a opět velmi oduševnělým projevem zpěvačky newyorské kapely, aby pak trochu netradičně končila táhlým kytarovým sólem.

„Let There Be Dark“ je se svými necelými 40 minutami hracího času a promyšlenou dramaturgií velmi svižnou nahrávkou. Emocemi napěchovaný úvod sice v dalším průběhu přenechá prostor jistému zvolnění (instrumentální „The Well of Souls“), ale dokáže udržet atmosféru a napětí i v členitějších kompozicích, jakou je například „Book of The Hidden“ anebo na albu možná nejklidnější „Don’t You Say“, silně odkazující k rockovým tradicím 70. let. Soudržnost nahrávky kromě tradičně soustředěného pěveckého výkonu Sarabeth určuje i velmi dobrá skladatelská práce v jednotlivých skladbách. Emocionálně a energicky velmi silný úvod sice postupem času zvolní tlak, ale to neznamená, že by nahrávce jako celku spadl řetěz. TOWER po přímočarých skladbách ukazují svoji další tvář spočívající v členitějších a hravějších kompozicích, při kterých vyplavou na povrch další inspirační zdroje americké kapely.

Je tu stále silný vliv heavy metalu, který ve své epické podobě doslova exploduje v závěrečné skladbě „The Hammer“, ale v některých dalších písních je možná méně patrný, a možná ho tam chci slyšet spíše jen já sám, ale přesto slyšitelný vliv žánrů jako gotický rock (to více) a post punk, či new wave (to spíše v náznacích). Obecně však v žilách muziky TOWER koluje krev definovaná městem svého vzniku. New York je tavící kotel hudebních žánrů a to se na třetím albu této pětice projevuje možná doposud nejsilnějším možným způsobem. „Let There Be Dark“ je pořád dominantně (heavy)metalová nahrávka, ale jemně užité ingredience z různých hudebních šuplíků jí dodávají neodolatelnou chuť. Je to chuť ostrá, temnější než kdy předtím a zároveň chuť podmanivá, která se hned tak neomrzí.