Jako prostý vagant mám jednoduché chutě. Ve filmech mám rád ponorky, v metalu dudy. Přítomnost uvedených ingrediencí výrazně snižuje mé umělecké nároky. Tyto věci mi prostě působí potěšení. Metalopolis je svědkem mé dlouholeté lásky k IN EXTREMO, kteří jako jedni z prvních úspěšně propojili středověké tradicionály s metalem, k čemuž se v průběhu let následně připojila celá řada kapel různé kvality. Prostor u nás roky dostávali němečtí SUBWAY TO SALLY a jejich milý epochální eklekticismus. Svoje jsem napsal i k atmoblackovým SAOR, kteří kožené měchy napínají ve stylu skotské vysočiny. Existuje řada kapel, které si tímhle ďábelsky mečivým nástrojem vypomohou, když je třeba přiložit pod kotlem atmosféry.

Žádná kapela, kterou znám, to ale nedělá tak dobře jako pětice ze švédského Gävle, která si výmluvně říká APOCALYPSE ORCHESTRA. Na scéně jsou od roku 2013, teprve v roce 2017 vydali svůj debut s věšteckým názvem „The End Is Nigh“ a po dlouhých osmi letech teď častují fanoušky vřelým přáním „A Pleague Upon Thee“. V čem se Švédové tak zásadně liší? Předně, valná většina metalových kapel si ze středověkých nástrojů bere především jejich skočnou, bojovnou a bujarou polohu. Proto jejich party zdobí celou řadu folk metalových skladeb, které mají svádět k nestřídmému popíjení a hecování před výkonem. APOCALYPSE ORCHESTRA ale podchycují hlavně tóny ušlechtilého smutku a osudové sklíčenosti, které v sobě dudy (ale i strunné nástroje) a středověká hudba zahrnují. Logický souputník v metalových luzích a hájích? Pochopitelně doom metal.

Debutová deska Apokalyptiků tak nabídla mocné doom metalové vozby, které doprovází mečivý projev dud a brnkání strunných nástrojů jako mandola či loutna a především neprávem podceňovaný instrument, usedavá plačka jménem niněra, který jistě důvěrně znají fanoušci ELUVEITIE nebo jejich odnože CELLAR DARLING. Pomalejší tempa, hutný zvuk a převážně čistý, hlouběji posazený vokál Erika Larssona, táhly zachmuřeně posluchače na cestě deskou, která měla houpavý krok středověkého flagelanta a hezky integrovala do možná trochu generického metalu prvky dobových tradicionálů.

Novinka „A Plague Upon Thee“ rozvíjí tenhle osobitý hudební mix. Jen slovo rozvíjí není asi úplně padnoucí, protože sémanticky odkazuje směrem kupředu. APOCALYPSE ORCHESTRA ale svým výrazem spíše couvají. Hřímání prvotiny vystřídal na druhé desce měkčí, vzdušnější zvuk s krásně dynamickou produkcí, která nechává dýchat různým vrstvám instrumentace. Pokud bychom předešlou nahrávku škatulkovi jako „současný doom“, projev novinky má blíže k dobám, kdy se z hard rocku vyděloval díky kapelám jako BLACK SABBATH či později CANDLEMASS jeho pomalejší, nihilističtější bratr. APOCALYPSE ORCHESTRA k němu přidávají mocnou epickou vertikálu a sympatický historismus. 

 „A Plague Upon Thee“ se tak v rámci hodinové stopáže pohupuje v setrvalé pomalém tempu, jehož dynamika nespočívá ve zvratech a gradacích, ale v práci s různými motivickými vrstvami a melodickými motivy. Oproti debutu se role tradičních nástrojů zvětšila. Nejsou jen estetickým doplňkem, jsou poslem emocí a heraldem melodických postupů. Někdy se do popředí dere niněra (otevírák  „Virago“), jinde zase hrají prim kvílivé dudy („Glass And Sun“, „Saint Yersinia“). Spolehlivá rytmika a kytary skrze svá kila vytváří žulově pevné podloží, na kterých APOCALYPSE ORCHESTRA staví své melancholické potemnělé chrámy. V nich se tentokráte ještě více uplatňují chóry, které v některých momentech (např. nástup majestátní bajky „Tempest“) připomenou zpovzdálí kultovní aranže Basila Poledourise. Vůbec bych se pak nehádal s posluchači, kteří symbiózu tradičních nástrojů a chorálů přirovnávají k povedeným soundtrackům k současné fantasy, např. k hernímu Zaklínači.

Nechybí tu ani zapojení tradicionálů, v tomto případě notoricky známého spirituálního bangeru „Santa Maria, Strela do Dia“ z kodexu Cantigas de Santa Maria (1250), který APOCALYPSE ORCHESTRA ocitují v „Sacrament Of Avarice“. A opět, tam, kde jiné kapely na známém motivu staví celý song, se vyprávění Švédů ubírá svým vlastním směrem, který se k popěvku vrací v refrénech. Jejich hudba není nijak variabilní, naopak, někdo ji zcela oprávněně označí za monotónní. Pro mne je ale mnohem přesnější označení evokativní a podmanivá. V jejích repeticích a stálosti je něco hluboce uklidňujícího. Člověk si užije její vertikální vzmachy a nádherně sklenuté křížové klenby refrénů (skvostná modlitba „Anchorhold“). I když každá skladba pracuje se stejným odstínem emoce apokalyptické úzkosti (a z ní plynoucího smířeného přijetí vlastního konce), jsou jednotlivé strany „A Plague Upon Thee“ plné nádherných kaligrafických ozdob, které dělají z každé kapitoly alba svébytný zážitek. Kriticky bych se snad mohl vyjádřit jen k trochu neinvenčním textům a Erikově tvrdé výslovnosti... ale víte co? Nechce se mi. 

APOCALYPSE ORCHESTRA prostě udeřili na mou citlivou strunu a nafoukli svou vizí středověku, která není založená na úsměvném předstíraní věrnosti, ten správný duchovní měch. S touhle deskou tak už měsíc dýchám, vstávám i líhám. Jsou to důtky, které drásají záda a zároveň tak podivně hladí. Kvůli tomuhle pocitu se z lidí nejspíš kdysi dávno stávali flagelanti. Doba zase přeje vizím brzkého konce, tak vpusťte APOCALYPSE ORCHESTRA do sednice, kdož se nebojíte nálad chmurných!