Při pohledu do místního archivu je celkem jasné, že jsou Angličani CRIPPLED BLACK PHOENIX (CBP) atraktivní studijní látkou redakčního týmu. Kolegium muzikantů, jež si kolem sebe vždy (pře)staví hlavní tahoun, zakladatel a multiinstrumentalista Justin Greaves si už více než dvě dekády drží vysoký standard včetně toho, že nepolevuje ani ze svých objemových kalibrací. Jejich EP proslulá stopážemi klasického LP a LP velmi často předkládaná jako dvojalba jsou nejspíše už nutností v rámci jakéhosi udržovaní image nebo budovaní značky.

Na sklonku minulého roku CBP naservírovali jakýs převařený guláš v podobě dvojdesky „The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature“, což jsou jejich vlastní skladby po „tuningu“ vybrané především z opusů „A Love Of Shared Disasters” a „The Resurrectionists“, které dohromady reprezentují šest položek z osmi. Zatímco „Horrific Honorifics Number Two“ je druhé pokračovaní alba coverů z 2017 a přináší další předělávky inspiračních vzorů.

Přestože podobné počiny plánovitě nevyhledávám (ony si mě z éteru většinou najdou samy), tak vzhledem ke spolehlivosti CPB jsem na „Vlka a Horory“ počíháno měl a už teď mohu předeslat, že se ona čekaná vyplatila. Od sto minut trvajících AOR hodů se jednoduše těžko odchází, lehko se k nim vrací a jako společník pro vánoční a novoroční nálady byly ideální volbou.

The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature

Modifikace či možná exaktněji volné pokračovaní mladšího sebe sama jsou v podstatě na úrovni nového materiálu, a to hlavně díky účasti osvěžujícího zpěvu Belindy Kordic. Sytější zvuk je potom posouvá do oblastí říznějšího rocku, narozdíl od rozjímavějších psychedelicky – art rockových starších sourozenců, a promyšlená dramaturgie navíc zajištuje i dostatek vnitřní dynamiky.

Pokud bych vzal třeba skladbu „444“, se kterou si CBP různě zahrávají již od roku 2007, tak i tady jednoznačně zase hudebně dospěla, nebo spíše nabrala svalů, přičemž blízkovýchodní atmosféra je stále přítomná, avšak jakoby v nervní kosmopolitní bublině vyloženě nabízí asociaci se zde nedávno představenými nadějemi LOWEN.

Podobné to je i s „Goodnight Europe (Pt2)”, ze které udělal vokál Belindy Kordic na jedné straně fatálnější záležitost, na straně druhé mnohem příjemnější věc na poslech a pocit z hudby linoucí se z vyšších pater potápějícího se Titaniku nemohu ve světle dnešních dnů nezmínit. Patnáctiminutová mega nálož „Song For The Unloved“ ještě více nakynula vůči „Song For The Loved“ a nové drzejší odhalení původně lépe skrytého rifu „Run Like Hell“ svých uctívaných profesorů PINK FLOYD dává velký smysl a stejně tak činí inovační vsuvky saxofonu a chórů.

Takto bych mohl pokračovat skladbu po skladbě. To ovšem není pro účely této recenze třeba, proto suše uzavírám s tím, že název alba nemohl být výstižnější a pro fandy kapely nemůže být tato energická kolekce zklamáním. Pokud jí věnují svůj čas, tak se jim opravdu odmění svojí nápaditostí. Pro ostatní to může být nejlepší pozvánka do vřelé náruče těchto rockových nadšenců.

Horrific Honorifics Number Two

Jedním z důvodů, proč poslouchám sbírky coverů svých oblíbených skupin, je to, že mě téměř vždy dovedou ke zdroji, ke kterému bych si cestu sám od sebe nenašel. Narozdíl od jedničky jsem tu objevil čtyři interprety, které jsem bez přispění CPB už znal, a pouze NOMEANSNO se zde s jejich „And That’s Sad“ objevují na obou výběrech, tudíž i tento více než čtyřicetiminutový přiděl je pro mě svým způsobem polo-novým albem, jež je ve svých osmi předlohách velmi rozmanité, avšak při svých proměnách jako celek nesmírně kompaktní a stejně tak v duchu nějakého prog-punku i živelné.

Jsem naprosto unešený z „Self Control“, kdysi diskotékové jistoty, kterou tu Belinda a Justin úžasně převlíkli z vytahaných pubertálních mrkváčů do slušivého outfitu pro rockery směřující k podzimu života, přičemž ale zachovali její původní návykovost (i syn-prvňáček si několikrát prozpěvoval). „When A Blind Man Cries“ z B-Sides DEEP PURPLE s ženským vokálem rozkvetla do úplně jiných sexy barev. No a finální položka „Goin’ Against Your Mind“ od BUILT TO SPILL, těleso pro mě doposud neznámé, je naprostým vrcholem celého dvoj setu, protože to, jak CBP zrenovovali a nabudili originální kytarové riffy, mě doslova odrovnalo.

Je to, jako když si umyjete upatlané brýle, abyste si znovu přečetli dobré zprávy, jako když už nechcete běhat okruh 5 km, ale jenom 6 km (to je asi nějaký chyták pro čtenáře či dokonce korektora, raději nechávám - pozn. korektora). Zkrátka vám nic nebylo a je vám líp. A přesně tak velkou sílu tahle dvojdeska má.