MARTYRION jsou kapelou původem z Kolína nad Rýnem, která s vydáváním nového materiálu příliš nespěchá. Prvotinu „Refugium: Exile“ vydali v jedenáctém roce, a to už pár let na scéně působili. Po pěti letech jí raději vydali znovu, alespoň k tomu přihodili i další album. A po téměř deseti letech pak vypouštějí aktuální nahrávku. Tematicky se vydávají daleko do budoucnosti, kdy lidstvo bylo zničeno apokalypsou. Ono s death metalem se o zelených loukách a vonících lesech ani moc vyjadřovat nejde. Byť název „Gaia Uprising“ ve mně evokuje práce Jamese Lovelocka, které dost možná byly inspirací, ale k textům kapely jsem se zatím nedostal, tak si další odborné pojednání odpustím.

Album má vzrůstající hodnotu. Ani ne tak finančně, tomu ani nerozumím, ale co do zajímavosti materiálu přítomném na nahrávce. První dva kousky jsou víceméně tuctová záležitost. Kapela hraje standardní melodický death s nádechem německé heavymetalové scény. Ale není to tak hrozné, jak ta slova možná znějí. Řekněme vyměklý death, přesto se to dobře poslouchá. Od třetí skladby „Shadow“, kde zazní i hostující ženský element, je však zřejmé, že se kapela snaží více pracovat se strukturou skladeb a nezapadnout do schematičnosti. Při „The Disease“ se hnána kupředu salvou hutných riffů krev v žilách více rozproudí. Následuje krátká mezihra, pomalá skladba „Memories“. Poprvé jsem jí poslouchal v autě a ihned jsem začal šátrat po tlačítku, abych vymáčkl kazetu z autorádia. Natolik je reflex při zvuku namotávané pásky ve mně zafixovaný. Jenže kazety už pár let neposlouchám, co mi umřelo poslední autorádio, které to umělo. Proložit skladbu právě tímto zvukem byl nakonec dobrý tah. „Memories“ vyvolalo vzpomínky, byť poněkud jiné, než autoři zamýšleli.

„The Great Revelation“ je nejvýraznější kompozicí na albu. Má v sobě dobrý nosný motiv, dynamické proměny v tempu i v přechodech mezi agresí a depresivní expresí dystopie. Závěr alba v podobě skladeb „...And Darkness Embraces Us“ a „Maelstrom Of Misery“ odvane atmosféru nahrávky blíže ke hřbitovní zdi a německá melody-death parta se naladí na death-doomovovou ponurost. Hutné zemité riffy, pomalejší rytmus a pocity zmaru. Je to pochopitelně věc vkusu, ale samotný závěr považuji za nejlépe sepsané skladby.

Jak jsem psal výše, druhá půle alba je výrazně lepší. Od „The Great Revelation“ se z průměrného chraptivého tělesa vyšvihnou o úroveň výš. Škoda méně výrazného úvodu. Pokud vás nicméně více baví první rychlejší položky, pak doporučuji se vrátit o album zpět, kde takříkajíc mnohem víc tlačí na pilu a méně se nechávají unášet na melodických linkách.