Od finské skladatelky a zpěvačky Suvi Savikko, která se skrývá pod označením SHEDFROMTHEBODY, se asi těžko dá očekávat nějaké burcující dílo. Již předchozí alba jasně definovala těžiště její tvorby, která vyrůstá na základech shoegaze a doom metalu nebo možná lépe doom rocku. Jde tedy hlavně o temnou atmosféru a neutěšeně se valící plochy. Ale také emotivní rozechvělost, kterou do skladeb Suvi dodává vlastním zpěvem. Čtvrté album "Whisper and Wane" na tom skoro nic nemění, přesto je cítit i určitý vývoj. Suvi jako by se snažila dostat do své hudby více prostoru, vzletnosti a uvolněnosti. Výsledek tak působí jemněji a místy se převaluje až v ospalé melancholii. Jde vlastně o postupný přerod z tuhých kytarových forem do vzdušnější polohy, ve které vyniká emotivní sklíčenost, kterou Suvi dokáže svým rozechvělým hlasem umocnit na opravdu působivou úroveň. Ale současně nejde o přeslazený čajíček. Stále dostáváme hudbu sevřenou v temnotě, jen je ještě více zaměřená na budování atmosféry i bez toho, aby bylo nutné ve větší míře využívat burcující tlak. Album je plné rozechvělé nervozity, která bobtná a snaží se napínat nervy posluchače. Je to podobný princip jako u dobrého hororu, který nemá zapotřebí šokovat lekavými scénami. Suvi to také nemá zapotřebí, dokáže budovat napětí a současně ho melancholicky uvolňovat, aniž by bylo potřeba vkládat násilné zlomy. Vše plyne přirozeně a vlastně se značnou ladností.

Z pohledu hudební evoluce SHEDFROMTHEBODY je deska "Whisper and Wane" v hodně předvídatelné poloze, ale co jí chybí na efektu překvapení, to nahrazuje silnou atmosférou a výraznou emotivností. Připisované stylové označení doomgaze se tak z převažujících doomrockových poloh ještě více překlápí do gothicrockové éteričnosti. Někdy to přerůstá až do unylosti, nicméně pocit ospalé malátnosti sem prostě patří. Je svým způsobem cíleně budován hypnotizujícím zvukovým vlněním, které tvoří podklad vokálním kreacím. Některé skladby se díky tomu uzavírají do monotónního kolovrátku, jenž je účelný v budování atmosféry ("Mooring"), ale dá se chápat i jako slabina celého konceptu. To co funguje na ploše jednotlivých skladeb se v rozsáhlejší mase alba zkrátka začne slévat do hladce plynoucího monolitu. Je poznat, že Suvi se soustřeďuje více na tvorbu nálad, které jsou pro ni důležitější než vlastní kompoziční struktury. Bohatost hudebních motivů tak není tou nejsilnější stránkou alba. I z toho důvodu se zdráhám jít s hodnocením příliš vysoko. A to i přes fakt, že emocionálně mě deska jednoznačně zasahuje. Navíc je tu nutnost srovnávat s předchozím počinem "Amare" (2023), což je deska o kus výraznější a nabízí mnohem kontrastnější polohy včetně silově vedených skladeb.

Burcující shoegaze rozostřené kytary však úplně nezmizely ani na "Whisper and Wane". Úzkostlivě vedená jemná melodika se občas protrhne a vyrostou i důraznější vzorce, které zvýrazněné dusivě vibrujícím zvukem naznačují pověstný stylový tlak. To je případ třeba skladby "Nail" nebo úplného závěru alba, tedy druhé části "Kenopsia". Současně nechybí ani dostatek vývoje, což je prvek, který naštěstí rozbíjí onu naznačenou monotónnost. Jako příklad uvedu bravurní kousek "Sungazer", kde se jemná emotivnost a bolestiplná nálada proměňuje v dusavě temnou truchlohru. Z pochmurnosti se ale posluchač nevymaní ani na chvíli. Nepomohou ani okamžiky aranžérských pokusů o zpestření, kdy se Suvi snaží své minimalistické kreace ozvláštnit chladným zvukem syntezátorů nebo až postrockově vedenou kytarovou linkou ("Kenopsia"). Vše se nakonec utopí v depresivně líném tempu. A pak je tu vlastní vokál, který se nese v jemných a většinou táhlých naříkavých polohách a je tedy až paradoxní, že působí tak dominantně.

Poněkud problematické je SHEDFROMTHEBODY s čímkoli srovnávat, přesto jsem měl stále pocit, že něco podobného znám. A trvalo mi celkem dlouho, než jsem si vzpomněl na HOLY FAWN, americkou partu, jejíž aktuální tvorba nabízí podobně vláčnou a náladovou hudbu. Ale i tak jsou kreace SHEDFROMTHEBODY hodně specifické a svým způsobem osobní. Cestu na výsluní si tímto přístupem Suvi vlastně zavírá a je jasné, že nikdy nepůjde do mainstreamu, a to ani toho undergroundového. Tedy pokud se bude dál držet svého a více než vlastní hudbu bude řešit emocionální kontext svých skladeb. Přijde mi jako andílek sedící na obláčku, co smutně shlíží na to lidské trápení, nevěřícně kroutí hlavou nad absurditou přelidněných společenství a lituje nás nešťastníky, kteří v tom musíme žít. Ale možná se pletu, třeba není až tak křehkým tvorem a všechno je to jen póza? Kdo ví.