Řecká gothic/doom metalová kapela vydává svojí druhou nahrávku (počítáme-li EP „Echoes of Eternity“). Je to moderně znějící album se slušným zvukem, která však nezapře svou inspiraci v hudbě z konce tisíciletí. Jak už jsem zmínil v Shoutu, stylově se trochu přibližují o generaci starším PENUMBRA. Přitom ještě jejich dva roky staré EP zní jako THEATRE OF TRAGEDY v devadesátých letech. To by nebylo nic špatného, inspirovat se u samotných zakladatelů stylu kráska a zvíře, kdyby k tomu přidali nějakou vlastní hodnotu. EP však bylo vesměs unylé a nezáživné.

O to překvapivější je, jak za ty dva roky vyspěli. Rozvláčnou strukturou skladeb vycházejících z doom metalu se stále drží vzoru prvních nahrávek THEATRE OF TRAGEDY, ale začleněním dynamických pasáží do některých skladeb vyvolávají dojem spřízněnosti s PENUMBRA, tj. snahu opustit mantinely žánru. Je to tak půl na půl. Některé skladby jsou dynamické a rozmáchlé přes vícero stylů („Luminous Child“, „Zephyros“), jiné jsou zas pevně usazené v hledišti Tragického divadla („Deus Profanus“ a závěrečná „Tristessa“ pak jednoznačně).

Škoda, že nahrávka obsahuje jen (nepočítaje intro) pět skladeb na ploše třiceti minut. To je ta samá délka, co byla na jejich přechozím EP. Nicméně kapela „Echoes of Eternity“ nazývá prvním albem, což je asi úplně jedno. Mně z toho vychází to poznání, že jejich tvůrčí idea je pouhá půlhodina, a to je velká škoda. Současného materiálu bych si do uší s chutí pustil dvojnásobek. Toto moderně pojaté retro gothic/doom metalu z konce devadesátých let s podmanivou melancholickou atmosférou je poslechově zajímavá záležitost.