Přiznám se bez okolků, že poslední desky těchto irských instrumentalistů kolem mě celkem proplouvaly, aniž bych jim dával další šance. V podstatě se řadím k posluchačům, kteří se na muziku GOD IS AN ASTRONAUT namotali ve druhé polovině nultých let, kdy se skupina vezla, anebo lépe řečeno sama pomáhala definovat vlnu uchu lahodícího instrumentálního post-rocku. Především její bezejmenná deska z roku 2008 nabídla hravou a šťavnatou muziku, plnou hitů a chytlavých melodií. 

Předně je potřeba říct, že nic takového už od tohoto tria nesmíme očekávat. Skupina je už trochu jinde a to samé očekává i od svého publika. To je prvotní předpoklad k dalšímu zkoumání její aktuální tvorby a rozhodně to platí i pro letošní album. To bezvýhradně naplňuje ono klišovité tvrzení o nutnosti dalších poslechů, protože alespoň z mého pohledu ten první byl dost oříšek a nabídnul velmi tvrdou slupku komplikovaných kompozičních postupů, ve kterých se jen ztěžka hledala nějaká skulinka, skrze již by šlo proniknout dovnitř.

Rozhodně alespoň momentálně nečekejme skladby typu „Echoes“. Jednak skupina samotná už komponuje jinak a hlavně takto rozjuchané kompozice mohly těžko vzniknout za situace, kdy dvojici bratrů Kinsellovým, jež tvoří páteř sestavy irských, náhle loni v listopadu skonal otec. Deska tím možná není úplně přímo ovlivněna, ale posmutnělá a napjatá atmosféra ji provází po celou její hrací plochu.

Když Irové přehrávali několik nových skladeb na letošním Brutal Assaultu, nebylo úplně nejsnadnější se na jejich vlnu naladit. Obzvláště, když úvod vystoupení obstarala starší energická pecka uvedená v předchozím odstavci. Vlastně to vůbec jednoduché nebylo ani po prvním, druhém a možná i třetím poslechu tohoto alba, ale zrovna napotřetí si začalo vše sedat. Dojmy bezcílného šmrdlání postupně mizely do ztracena a přede mnou se otevírala, teď už mohu říct že, krásná a zvukomalebná koláž propracovaných instrumentálních skladeb.

Hned druhá v pořadí, příhodně pojmenovaná „Falling Leaves“ jsou vlastně typičtí GOD IS ASTRONAUT ve svém vrcholné formě. Nádherný a nostalgický, snad až posmutnělý motiv se postupně rozvíjí a nabaluje na sebe další zvukové vrstvy. Pomalejší kousek si pohrává s motivem nastupujícího podzimu a můžeme v něm (pokud budeme chtít) najít i paralelu mezi koncem a novým začátkem, který symbolizuje druhá polovina kompozice, v níž se ozvou i riffy ostřejších elektrických kytar.

Irové se nikam neženou ani v dalších skladbách. Ty na letošní nahrávce často symbolizují i velkorysé stopáže. Hned trojice kusů disponuje délkou přesahující hranici 7 minut. Rozehrát na takovéto ploše bez pomocí vokálů poutavé divadlo však chce dostatek tvůrčích nápadů a ty se dostavují nejen v „padajícím listí“, ale i v dalších skladbách. Jak již bylo řečeno, neděje se tak okázalou formou, útočící na první signální. Jednotlivé motivy postupně odkrývají svůj smysl a skládají dohromady jeden zdařilý celek. Přirovnání ke skládání puzzle se přímo nabízí, ale až tak komplikované to s „Embers“ nakonec není. Možná jen ten závoj melancholie, typický pro celou nahrávku některé emotivní momenty překryl, ale o to sladší je pak odměna, dostane-li album vaši šanci.

Poklidnou atmosféru první poloviny nahrávky dost důrazně protne titulní skladba. Ta je na albu zároveň nejdelší a na posluchače tím pádem klade ještě o něco vyšší nároky. Její postupný nástup spíše utvrzuje v dojmech z předchozího dění, ale jakmile nabere potřebné tempo, přicházejí i dramatičtější momenty. V živém provedení to kolem mě prosvištělo, ale postupné nastudování její studiové podoby odhaluje možná jednu z nejsilnějších skladeb GOD IS ASTRONAUT. Ústřední klávesový „disco“ motiv odkazuje někam ke „zlatému“ období amerických MASERATI, aby se s nástupem „refrénu“ za zvuků kytarových riffů skladba zlomila v emocionální smršť. Tohle samozřejmě uměli Irové i v minulosti, ale „dnes“ je to kapánek „vážnější“ a zlověstnější. Vrchol alba? Pro mě rozhodně ano!

Že by se pak mělo už jen dohrávat není na pořadu dne. Následující vydechnutí s „Realms“ odkazuje k albu „Somnia“ z roku 2022, kde Irové oblékli svoje starší skladby do ambientního hávu, ale po něm se opět vracíme do soukolí nostalgických motivů nenápadně gradujících skladeb.

Irská skupina mě nakonec dostala na svoji stranu. Vlastně to i přes těžký rozjezd nakonec přišlo celkem rychle. Její jubilejní desáté album (nepočítám ambientní „Somnii“) je ve své nostalgii a lehké zasmušilosti ovlivněno ztrátou blízkého člena rodiny, ale berme jej i jako krásné entrée do podzimních dní a následné zimy. Každým rokem čekám, která nahrávka pro mě bude symbolizovat konec léta a v tom letošním to pro mě dost nečekaně vyhráli GOD IS AN ASTRONAUT. „Embers“ je výborná deska. Dejte jí šanci!