Skotští DVNE už svým debutem "Asheran" deklarovali snahu propojit dostatečně ostrou moderní postmetalovou hudbu s klasičtěji pojatou progresivní tváří a povedlo se jim to na výbornou. Aktuální počin "Voidkind" drží nastolenou linii, ale skupina jako by se pasovala do role novodobých pokračovatelů odkazu OPETH a THE OCEAN. Myšleno té klasičtější starší tvorby obou skupin. Přestože je totiž u DVNE patrný vývoj, rozhodně nerezignovali na drsnou a razantní agresivitu a ani na svém třetím albu se nepouštějí do zbytečně překombinovaných nebo formálně uhlazených artových forem. A to i přes fakt, že progrese je v jejich tvorbě "až na prvním místě". Jejich hudba stále výrazně řve, vychází z deathmetalové podstaty, kterou obohacují uvolněné pasáže a pořádná porce melodií, jež mají podobné kouzlo a osobitou strukturu, jakou upoutávali v dobách své největší slávy právě zmínění OPETH. Současně je "Voidkind" i albem shrnujícím mnohé moderní postmetalové trendy, najdeme zde drsně pádící riffování i ladně se klenoucí melodické vlny, silné a úderné fackování i emotivně hladivé plochy. Ale neztratil se ani náznak postblackové černoty, která se dala zachytit na minulých albech. To vše doplněno proměnlivými vokály, které dokreslují variabilitu vlastní hudební náplně.

Když vše zmíněné skupina spojí dohromady, viz třeba luxusní "Sarmatæ", je z toho opravdu intenzivní zážitek. Ale těch silných momentů nabízí album opravdu hodně. Užívám si třeba jemně houpavý vokální motiv, který se hladivě převaluje nad hravou rytmikou v "Abode of the Perfect Soul" nebo nádherně se rozvíjející pasáže v "Eleonora", skloubení hitových melodií s progresivitou v "Pleroma", surovou útočnost "Summa Blasphemia" i rezonující disonance a post hardcore dusivé riffování v "Cobalt Sun Necropolis". A vyjmenovat bych vlastně mohl celé album. Zkrátka je to ve své proměnlivosti a komplexnosti perfektní metalové dílo.