Tuomas Saukkonen je bezesporu pracovitý a cílevědomý hudebník. Počet alb, na kterých se autorsky podílel, je úctyhodný. WOLFHEART založil v roce 2012, když se rozhodl, že všechny ostatní projekty pohřbí. Prvotinu „Winterborn“, na které nahrával i všechny nástroje, vydal o rok později. Leč spoluhráči pro turné mu chyběli, a tak se od roku 2014 projekt přehoupl v plnohodnotnou kapelu. Následovalo turné, další alba, a tak to šlo až do pandemie. Pokud by u jeho původního rozhodnutí zůstalo, vydávání nových alb co dva roky by nebylo nic mimořádného. Jenže u toho nezůstalo. V covidovém období došlo na reinkarnaci BEFORE THE DAWN i DAWN OF SOLACE.

Saukkonen je sice pracovitý, ale zároveň patří i ke (bohužel početné) skupině tvůrců, co nemají kritický nadhled na svoje dílo. Každý jeho nápad se musí realizovat, každá nota se musí ze zápisu dostat na nahrávku. Ač s WOLFHEART od roku 2020 vydává teprve třetí album, připočteme-li jeho další projekty, vidím to někde okolo osmi nahrávek (počítám-li EP). To se zákonitě musí někde projevit a projevuje se to stále stejně. Saukkonen má za potřebí neustále chrlit další a další materiál a ve výsledku je za ním velké množství, avšak s průměrnou kvalitou. Je tedy s podivem, že aktuální album je vlastně celkem dobré, dalo by se říct nad očekávání dobré.

Materiál od WOLFHEART měl vždy svou úroveň kvality, kterou si drželi, na druhou stranu ta základní úroveň nebyla kdoví jak vysoká. Mírně nadprůměrný severský metal. Někdy bylo lépe, někdy hůře. Asi nejpovedenější mi přijde „Constellation of the Black Light“. Některá alba tak jen příjemně prošuměla kolem, aniž by zanechala hmatatelnější stopu nebo nějaký zapamatovatelný moment. S „Draconian Darkness“ tento problém nemám. Hned první dvě skladby jsou tak říkajíc trefa do černého. „Singl „Evenfall“ se dokonce blýskne i chytlavým refrénem, což pro WOLFHEART nikdy nebyla doména.

Na několika posledních albech bylo citelné přibývání symfonických prvků. Ještě na zmíněném „Constellation of the Black Light“ jely klávesy tak říkajíc „po staru“. Počínaje „Wolves of Karelia“ se začínají objevovat výraznější studiové aranže a mnohdy se v refrénech blíží k symfo-blackovým spolkům a refrény jsou opřeny o slušnou elektronickou hradbu. Nabroušené kytary, sirové riffy a charakteristický Saukkonenův chraplák jsou stále hlavní devízou kapely. V tomto se nic nemění. Album nic nového ani překvapivého nepřináší, ale nemůže se mu odepřít, že se dobře poslouchá a nenudí.

Zajímavých momentů se dočkáme i v dalších položkách, při pochodu v rytmu hutných riffů na „Death Leads The Way“, v plamenných proměnách ve „Scion Of The Flame“, či okolo trůnu z kostí v „Throne Of Bones“. Částečné zklidnění a změny tempa v závěrečné „The Gale“ jsou důstojným zakončením. Diagnózy workoholika se Tuomas Saukkonen už asi nezbaví, stejně tak potřeby neustále chrlit další materiál. Tentokrát to ale dopadlo celkem dobře a „Draconian Darkness“ se může zařadit mezi nejlepší nahrávky kapely. To samo o sobě není zas tak velká pochvala, nepochybně však jde o dobré album.