THE CROWN - Crown of Thorns
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Milá děvčátka, chystejte nepromokavá kaťátka, neb astmatický démon Vile Vallo je zpět a s ním i Jeho pekelná veličenstva. V pořadí čtvrtému vilnému děcku dávají do vínku prapodivný název „Love Metal“ a dozajista doufají, že sklidí podobně hojnou žeň jako počiny předchozí. Jsou to šikulové, tihle HIM Melodický gothic metal s neotřelou ‚poetikou‘ je už v zárodku kariéry nasměroval do mainstreamu a pánové prokázali, že se v tlačenici šoubyzu vyznají jedna radost. Holt ubrali na ostrosti, přicukrovali, Ville zženštěl ad absurdum a z Finů se stali pubertální modly. Nicméně talent pro chytlavou a v rámci možností vkusnou kompozici jim v krvi koluje i dál…
Nový počin „Love Metal“ říká vše důležité ve svém názvu. Ano, je zase o trochu hrubší, ale z vydobytých met láskyplného melancholického kňourání neslevuje. Texty jsou plny červenoknihovnového kýče, Ville škytá, poplakává, předvádí své vykroucené vokální manýry, ale přeci jen představuje i trochu důraznější a ne tak patetické rejstříky. Zpěvák je to dobrý, jen na můj vkus až příliš ponořený do své podivínské image. Celé se to poslouchá lépe nežli počin předchozí, který byl na můj vkus až příliš zbaven charakteristického nadhledu. Ne že by ho měl materiál obsažený na poskytnutém šestiskladbovém promu na rozdávání, to rozhodně ne. Těžko soudit, kde končí parodie na harlekýnkové pózy a kde začíná naprostá a slizká podbízivost.
Nezúčastněný posluchač si přesto svůj zajímavý drobet najde. Když odmyslíme povinnou unylost a stylizovanou zamilovanost, zbývá docela solidní a příjemný materiál, který lze pouštět před jinak nemetalovými slečinkami, půjčovat -náctiletým sestrám a poslouchat ve chvílích, kdy nemáte náladu na nějaké nepatřičné vzruchy. Skladby jsou vystaveny přehledně, s maximálním důrazem na písňovost, takže harmonicky proplují uchem a zanechají příjemný chuťový ohon. Nitka důraznějšího rocku je patrná, oživující a skutečně se mnohdy dotýká až metalového soundu (zejména chválihodně svižná „Buried Alive By Love“). Nic překvapivého se však nekoná – klavír lamentuje, kytary poškytávají, španělky dobarvují atmosféru do růžova, jeden sladký refrén střídá druhý… A když promáček dohraje, je to jakoby ani hrát nezačal…
Cit pro něžnou a cukrovanou melodku prosvítá z každé vteřiny, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že HIM již řekli vše důležité ve svých neotřelých počátcích a teď vaří pouze slabé přeslazené čajíčky. „Love Metal“ se dozajista zařadí mezi další z komerčních triumfů kapely a osloví zejména fanoušky nenáročných pop rockových pišingrů s částečným náběhem k tvrdosti. Ostatnímu posluchačstvu doporučuji pohov a čelem vzad…
Cit pro něžnou a cukrovanou melodku prosvítá z každé vteřiny, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že HIM již řekli vše důležité ve svých neotřelých počátcích a teď vaří pouze slabé přeslazené čajíčky. „Love Metal“ se dozajista zařadí mezi další z komerčních triumfů kapely a osloví zejména fanoušky nenáročných pop rockových pišingrů s částečným náběhem k tvrdosti. Ostatnímu posluchačstvu doporučuji pohov a čelem vzad…
6 / 10
Ville Valo
- zpěv
Mige
- basa
Linde
- kytara
Burton
- klávesy
Gas
- bicí
1. Buried Alive By Love
2. Funeral Of Hearts
3. Beyond Redemption
4. Sweet Pandemonium
5. Souls On Fire
6. The Sacrament
Screamworks: Love In Theory And Practice (2010)
Digital Versatile Doom (DVD) (2008)
Venus Doom (2007)
Dark Light (2005)
And Love Said No - The Greatest Hits 1997-2004 (2004)
Love Metal (2003)
Deep Shadows And Briliant Highlights (2001)
Razorblade Romance (2000)
Greatest Love Songs Vol. 666 (1997)
666 Ways To Love: Prologue (EP) (1996)
Vydáno: 2003
Vydavatel: BMG
Stopáž: 28:58
Produkce: Hiili Hiilesmaa
Studio: Finnvox (FIN)
Love´s the Funeral of Hearts
and an Ode for Cruelty
When Angels Cry Blood
on Flowers of Evil in Bloom
Baudelaireove Kvety zla pokropené krvou plačúcich anjelov, zimomriavky vyvolávajúce prechody z pokojných, akustických do tvrdých, metalových pasáži, vokálna suverénnosť a charizma, magická severská atmosféra, akú vie vykúzliť len Jeho Pekelné Veličenstvo vo svojich najsilnejších chvíľkach. Singel "The Funeral Of Hearts" (podporený skvostným videoklipom) – dokonalý, absolútny „H.I.M. song“.
Aj po dvoch rokoch je to pravda, lepšiu skladbu H.I.M do tejto chvíle naozaj nezložili. Na albume "Love Metal" sa jej kvalitou približujú snáď len "Buried Alive By Love", "This Fortress Of Tears", prípadne "Sweet Pandemonium". V tej posledne menovanej Ville dokazuje, ako veľmi má rád hudbu sedemdesiatych rokov a hlavne BLACK SABBATH.
S odstupom času sa problémom dosky "Love Metal" zdá byť akási zvláštna "únava materiálu". Kompozície typu "The Sacrament" alebo "Circle Of Fear" naozaj neprinášajú nič nové, trpia náznakom kolovrátkového efektu. Inými slovami, Valo by ako skladateľ potreboval v kapele zdatného gitaristu - sekundanta, ak nie priamo oponenta - niečo na spôsob skvele fungujúcého tandemu Lee Dorrian/Garry Jennings v CATHEDRAL. Obávam sa však, že v prípade nevýrazného Lindeho niečo také nikdy nebude možné.
Zo štvorice diel, ktoré majú H.I.M. doposiaľ na konte, tak musím "Love Metal" chtiac-nechtiac hodnotiť ako to najmenej vydarené.
Když mi bylo 17, tak jsem je bral jako mainstreamovku, co neurazí a sem tam vydá na albu relativně kvalitní "folkovku". A právě za tu jednu folkovku 3 bodíky... ...Dark Shadows and Brilliant Highlights nepřekonají (rozhodně né trapným pokusem "Dark Light").
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.
Štve vás, že Neige je moc zasněný a Herbst zase rozněžnělá bábovka? Zkuste ALIÉNATION a zavzpomínejte si na staré ALCEST, LANTLÔS, FEN a nebo AMESOEURS. Němci se věnují tradičním post-BM / shoegaze recepturám, ale občas se dotknou i melancholického DSBM.