Je tomu již 10 let, co kolem mě švédští GREENLEAF prolétli s razancí komety a zanechali veskrze pozitivní dojmy prostřednictvím alba „Trails & Passes“, abych je pak se stejnou rychlostí zase ztratil z dohledu. A to přitom skupina v pravidelných intervalech zvládá produkovat další řadové desky a jak ukázal jejich zpětný poslech, všechny v konstantní, rozuměj velmi dobré kvalitě. K onomu zpětnému poslechu mě nakoplo aktuální album, kterému se opět podařilo nasměrovat mojí pozornost ke tvorbě této agilní a v nejlepším slova smyslu poctivé rockové kapely.

V tomto případě nečekejme napříč časem žádné výrazné změny ve směřování, zvuku, skladatelských postupů a tak celkově vůbec nikde. Ano, je zde určitý vývoj a skupina se i v rámci takto nastavených pravidel úspěšně snaží neopakovat se, ale Švédové mají už od svých počátků zcela jasno o tom, kam se má jejich muzika ubírat. Žánrové vymezení jsem popisoval už ve své dekádu staré recenzi alba „Trails & Passes” a na tomto se ani o 10 let později vlastně vůbec nic nemění. Čtveřice ze švédského města Borlänge dál hrne ten svůj bluesem načichlý rokec s metalovým spodkem a nijak se v této své kratochvíli nenechá rušit či nedej bože omezovat.

A proč by také, když je stále schopna tvořit našlapané songy, ve kterých se najde dostatek prostoru jak pro přímočarou melodiku, tak i radostné muzicírování. Odér šedesátkové psychedelie, který nad skladbami levituje v dostatečné blízkosti funguje jako pikantní, ale nikterak přehnaně výrazné koření již tak dosti ostrých skladeb. Na GREENLEAF lze rozhodně ocenit schopnost implementovat lehce zapatovatelné popěvky do jinak spíše komplexněji znějících skladeb, což ve výsledku vyzní jako velmi lehce se poslouchající muzika, přestože její základ je jaksepatří hutný a kytarově šťavnatý.

Na tomto mustru kapela trvá bezvýhradně v podstatě v každé zde zastoupené skladbě a že jeho různé variace pak ve výsledku vydají na pestrou kolekcí písní, pak svědčí o její neutuchající skladatelské potenci a vybranému citu pro takto koncipovanou muziku. Stačí se zaposlouchat do v pořadí druhé skladby „Avalanche“. Ta na ploše kolem 5-ti minut dokáže rozehrát hned několik melodických linek, aby se ve výsledku všechny potkaly v jednom nesmírně zábavném celku. Ostrý kytarový výpad, konějšivé melodie, (již zmiňovaná) psychedelie i přímočarý tah. Na papíře to zní dost epicky, ale v reálu vlastně mluvíme stále o v zásadě zemité rockové muzice.

Nakonec dojde i na epičtější pojetí. Ve skladbě „Oh Dandelion“ se opět potkávají všechny výše zmiňované kompoziční postupy a inspirace, aby v tomto případě přeci jen ve svém základě trochu vzdušnější kompozice odklonila dosavadní dění na nahrávce do více psychedelických vod a rytmicky dala trochu upomenout na zlaté období vlády „zeppelínů“. Švédové do toho však opět vnášejí svůj nepochybný kompoziční šarm, kdy příjemně posazený vokál Arvida Hällagårda a pestrá kytarová hra rozehrávají velmi působivé a mohutně gradující divadlo.

GREENLEAF jsou prostě jednou z těch vzácnějších kapel, které dokáží ze své po léta neměnné stylové škatulky dolovat stále nové a nové povedené písně. Ani těm letošním nechybí kompoziční a muzikantská zručnost, zdařilé a vkusné melodické linky a stejně tak solidní atmosféra. Švédové do v současnosti poměrně širokého spektra interpretů hrajících moderní verzi retro muziky nepřestávají přinášet svěží závan. Ve výsledku tak nakonec zamrzí jen plošší produkce, kdy ve svaze docílit potřebného zvukového tlaku padla za oběť vyšší dynamika. A zrovna u takto pojaté nahrávky to zamrzí dvojnásob. Obzvláště v případě, kdy se všechno ostatní opět povedlo na výbornou.