Nepsaným pravidlem každé správné retro recenze je patřičně vypíchnout historický přínos daného alba. Někdy je to diskutabilní, někdy vysloveně cucání z prstu a jindy to jde prostě samo. Jako v tomto případě. Druhé album finských AMORPHIS se možná v době svého vzniku nezdálo být až takovou trefou do černého, ale ono se jí již zanedlouho stalo a tento status vlastně přetrvává dodnes, pokud ještě nesílí díky všemožné zálibě v (pre)historickém metalu.

A přitom vlastně úplně na začátku šlo hlavně o to neustrnout na místě. V masivní tsunami severského death metalu se Finové svým debutovým albem „The Karelian Isthmus“ z roku 1992 rozhodně neztratili, ale další pokračování v tomto duchu by z nich udělalo uniformní finské drsňáky, nikterak vybočující z řady všemožně bujících kapel holdujících tehdy nesmírně populárnímu smrtícímu kovu. Snaha posunout svůj výraz směrem k melodiím, propašovat do své tvorby vlivy finského folklóru a vůbec vymanit se z těsné kazajky ortodoxního death metalu stály u zrodu nahrávky, jež dokázala otevřít nové obzory a výrazně napomohla definovat (sub)žánr, těšící se konstantní popularitě dodnes.

Konceptuální pojetí bylo vlastní už i debutu, na „Tales...“ pak skupina opět sáhla do bohaté studnice finských „pověstí a bájí“ a neomylně vytáhla těžký kalibr v podobě eposu „Kalevala“. Zveršovaná národní mytologie coby odrazový můstek pro tvrdé metalové album ještě počátkem devadesátých nebylo ještě natolik zavedeným a vděčným inspiračním zdrojem, ale zároveň se mohlo zdát, že vzít obecně známý epos a na něm postavit koncept alba je úkolem, na kterém vlastně zdánlivě nebylo moc co zkazit. Pokud tedy nebudeme příliš nároční a nebudeme vyžadovat přidanou hodnotu v podobě schopnosti přenést unikátní atmosféru historického literárního díla „jen“ s pomocí tvrdých kytar a hluboce posazeného vokálu.

V případě druhého alba AMORPHIS pak můžeme veškerou shovívavost hodit stranou. Tedy ne, že bych se považoval za znalce finské národní literatury, ovšem aspirace pohltit vás do svého světa „Tales…“ má velmi silné a tato jeho vlastnost se plynoucími léty snad ještě prohlubuje. Nahrávka vás neohromí folklorními vsuvkami, jako to třebas přibližně ve stejné době dělávali krajané WALTARI. Vlastně na vás nenahrne ani nic takového, co by se dalo nazvat typicky finským. Ačkoliv čas ukázal, že právě definice žánru melodického death metalu, jak se tato tak trochu trochu mimoděk albu povedla stanovit, je oním typicky finským poznávacím znamením.

Úvodní „Thousand Lakes“ vlastně nějaké výraznější změny ještě neprozradí, neboť i debut začínal „nemetalovou“ kompozicí. Kouzelná klávesová melodie možná trochu zestárla ve svém technickém provedení, spoléhajícím na již archaicky znějící samply, ale pokud se soustředíme jen na to hlavní – pohlcující tklivou melodii, tak nám z toho vyjde skvělé uvedení do tajemného světa tisíců jezer ve společnosti těchto Finů. Jejich druhé album sice není klasickou metalovou nahrávkou plně ponořenou do hájemství všeobjímající fantasy, její duch se však nad ním v dohledové vzdálenosti neustále vznáší a občas se prostřednictvím některých skladeb přiblíží doslova až na dotek.

K úplnému odtržení od deathmetalové pupeční šňůry zde ještě nedochází, k tomu dostaly prostor až bezprostředně následující alba skupiny. Spíše bych žánrové provedení „Tales…“ přirovnal ke školní houbě, která v suchém stavu představovala severský death z debutu a postupným absorbováním tekutiny v podobě silné inklinace k melodickým skladbám sice stále nepřestala být houbou, ale už v sobě obsahuje mnohem více než v původně suchém stavu. Touto krkolomnou metaforou by se dal popsat i přerod tvorby AMORPHIS z ortodoxního pojetí v melodiemi prošpikovaný death metal. Ano, je to pořád death metal, ale o své žánrové vymezení už se musí dělit i s dalšími kovovými subžánry jako doom a velmi okrajově i heavy.

Vokál Tomiho Koivusaariho nepřestává oplývat patřičnou hloubkou a když se do něj poprvé opře, zdá se být vše při starém. Ale jen do prvního nápěvu v refrénu úvodní (nepočítaje intro „Thousand Lakes“) „Into Hidding“. Čistě zpívaných pasáží nakonec na albu až tolik není, ale svým načasováním a rozložením mezi různé skladby tvoří prvek, který jste si z jeho poslechu odnesli hned napoprvé a který vám jasně odpověděl na otázku, jestli se tato kapela hodlá dál věnovat zušlechťování tvrdého smrtícího kovu. Že se nějakému zušlechťování AMORPHIS věnovat hodlali, dokázalo toto album odpovědět dost pádně, byly to však především nové obzory v metalové muzice, které hodlalo objevovat.

Tehdy to asi mohl vědět jen málokdo, ale skladby jako „Castaway“, jejíž úvodní riff evokuje zvuk trubadůr ohlašujících příjezd mýtického panovníka, anebo „Black Winter Day“ s nesmírně kouzelnou ústřední melodií, jež je vlastním dalším odkazem do časů středověkých, dokáží ovlivnit mnohé další kapely. Původní hudební koncept „Tales…“ je vlastně rozpracováván anebo spíše variován prakticky dodnes, 30 let od jeho vydání. Finům se na tomto albu povedlo velmi dobře vyjít ze svých tvrdě metalových kořenů, tyto alespoň v očích otevřenějších fanoušků nijak nezradit a přitom se posunout do sfér, o kterých se ani možná jim samotným ještě před pár lety nezdálo. Ony sféry znamenají tvrdé, avšak velmi chytlavé a vlastně i hitové písně. Že takováto konstelace nemusí pokaždé skončit jen u death’n’rollu, coby dalšího severského vynálezu, ale může mít i jinou tvář, právě svým unikátním způsobem dokazuje toto album.

Jeho oceňovaná hitovost spočívá v neutuchajícím proudu chytlavých a kouzelných melodií doslova vklíněných do škvír v neotesaném hudebním základu. Hutné kytarové riffy a obhroublý vokál zůstávaly stále jasně definovaným prvkem tvorby AMORPHIS, ale nová disciplína spočívající v nenásilném propojování melodiky s tímto základem byla ze strany skupiny pojatá jako výzva. A tato pak ve výsledku vygenerovala skvělé skladby. O těch z úvodu už zmínka byla, jako další do této řady ikonických položek můžeme zařadit „In The Beginning“ začínající srdceryvným nápěvem, aby tento pak posloužil jako rozbuška jedné z těch rychlejších skladeb z kolekce. Tu navíc v prostřední části ještě vyšperkuje nenápadný zvuk hammondů.

Možná nejkontroverznější písní z alba se stala závěrečná „Magic and Mayhem“. Ta opět nešetří na melodiích, ve středním tempu odehraná úvodní část navodí atmosféru další tklivé, historií ovlivněné kompozice, aby vzápětí vše rozmetal v prach ostrý skočný rytmus a celkový, pravda dosti svérázný, přesah v taneční muziku. Ač v jistých aspektech dost neobvyklá skladba však album jako celek skvěle uzavírá bez nějakých zbytečně natahovaných pasáží čí outer. „Tales From The Thousand Lakes“ i díky tomu nepřestává být svižným dílem po celou svoji rozumně zvolenou stopáž.

Ona kombinace metalové obhroublosti, stále ještě mladické divokosti a velmi nevtíravého feelingu mnoha motivů vycházejících ze středověké hudby dělá toto album stále velmi inspirativní záležitostí. Samozřejmě, že některé technické aspekty jeho provedení prostě musely po těch třech dekádách zestárnout, ale mnohé jeho kompoziční postupy přetrvávají dodnes a nepřestávají být inspirací jak pro mnohé následovníky, tak dokonce i pro samotné hudebníky, jenž je mají na svědomí.