Neutuchající nadšení pět oslavné ódy na čaroděje, velké hrdiny, meče, démony, draky a všelijakou verbež. Jak jinak si vysvětlit tu neúnavnou snahu v pravidelných intervalech vydávat nová alba a psát další a další ságy. Pamětník desek z devadesátých a počátku nultých let si však jen smutně povzdechne, že na textech to nestojí a jde především o hudbu. A že libreta o mocných hrdinech provázely i povedené melodie a chytlavé refrény. Že „Eternal Glory“, „Dawn of Victory“, „Rain of a Thousand Flames“ nebo úžasná „The Wizard's Last Rhymes“ byly především skvělé skladby, ať už byly o čemkoliv.

RHAPSODY OF FIRE jsou pohrobkem slavných RHAPSODY a ač ta změna názvu měla právní důvody, pohrobkem jsem je označil hlavně z toho důvodu, že z původní (lépe řečeno z nejsilnější) sestavy tam zůstal pouze Alex Staropoli. Sepsat celou genealogii této kapely a jejích „spin-offů“ by zabralo celý článek, ale pár důležitých momentů zmínit můžeme. Významné byly samotné počátky, kdy se dali dohromady s producentem Saschou Paethem a společně pak hodně ovlivnili vývoj tak zvaného symfonického metalu. Někdy okolo alba „Symphony of Enchanted Lands II – The Dark Secret“ se však stále víc soustředili na co nejdokonalejší provedení, angažování velkých orchestrů a podobně, ale stavební materiál už trpěl značnou únavou. Klíčový byl především odchod Luca Turilliho, který byl spoluautorem všech skladeb a hlavní „melody maker“. To bylo patrno, když obě následná uskupení vydala svá alba. Duo Staropoli/Lione sice tuto bárku táhlo statečně dál, ale už tomu chyběla jiskra a lehká hravá kytara. O pět let později se odporoučel i Fabio Lione a bubeník Alex Holzwarth.

„Challenge The Wind“ je už třetím albem se zpěvákem Giacomem Volim. Fabio Lione byl jiná liga, ale Giacomo se snaží. Je sice poněkud nevýrazný, ale zvládá své party se ctí. Jiná věc je, že často nemá moc prostoru se rozvinout. Jeho role je de facto nahrávač pro sbory. Možná jsou mohutné a majestátné, ale ve své mnohosti a všudypřítomnosti se efekt dramatičnosti ztrácí. Horší je, že hudebně zajímavých momentů je na novém albu poskrovnu. Chybí nějaký výrazný refrén, který by uvízl v hlavě. Melodie, která by dostala trochu prostoru a nebyla hned zadupána sbory nebo hradbou vrstvených nástrojů.

Singl „Challenge The Wind“ je sice slušná úderka, ale je to takové schématické, jako kdyby to bylo složené z již předpřipravených modulů. „Whispers Of Doom“ a „The Bloody Pariah“ dávají prostor zpěvákovi, aby předvedl svůj rozsah a nebyl zcela upozaděn sbory. Jinak ale obě skladby nemají moc co nabídnout, bez paměťové stopy prosviští ušima a zmizí v zapomnění. Několik zajímavých momentů se dočkáme v nejdelší skladbě „Vanquished By Shadows“. Začíná zostra, nízko posazenými kytarami, ostrými rify a nezvykle agresivním zpěvem. Celá první polovina tak ukazuje RHAPSODY v temném nelítostném hávu. Ta je následně vystřídána akustickým intermezzem, které je i příjemným odpočinkem uprostřed desky, než jsou zvukovody opět profouknuty mohutným zvukovým náporem klávesových ploch a mocných sborů. Za tu první půlku dávám bodík nahoru.

 „Kreel's Magic Staff“ stojí na čitelné melodii v pomalejším tempu a je to příjemné zpestření v jinak hodně provařeném materiálu. „Black Wizard“ má v sobě dramatické okamžiky a vcelku povedený refrén. To je třetí skladba, která dokázala zaujmout, zbytek alba už s ničím zajímavým nepřijde. Pochopitelně je to i věc vkusu, ale co tuhle kapelu sleduji skoro od jejich počátku, tak nyní zažívá dost neplodné období. Neplodné na nápady, materiálu stále chrlí hodně. V porovnání se starší tvorbou (především z období před odchodem Turilliho) jde o dost podprůměrný materiál. A tak se to má už několik alb v řadě. Ono je patrné, že Staropoli je spíš dobrý producent a aranžér orchestrálních pasáží, než skladatel či „hitmaker“. Zvukově není co namítnout, ale tohle už opakujeme od konce nultých let.