Když se SUICIDAL ANGELS na konci nultých let aktuálního tisíciletí definitivně prosadili na mezinárodní scéně, bylo už to v době, kdy thrash metal znovu získával na popularitě a hovořilo se o čemsi jako o jeho „nové vlně“. V tomto smyslu je původem řecká kapela zcela určitě jednou z jejích čelních představitelů, u níž se to, že jí kdysi bývala předhazována jakási okatá inspirace velmistry oboru SLAYER, bere vlastně už jako přednost.

V letošním roce mají za sebou už více než dvacet let existence a vydávají již osmé studiové album. A přestože se toho za podobné časové období kolikrát změní mnoho, o produkci SUICIDAL ANGELS (na rozdíl od jejich proměnlivé sestavy, ve které ze zakládajících členů zůstává osamocen již jen frontman Nick Melissourgos) to rozhodně říci nelze, aniž by to zároveň mělo znamenat nějaký zásadní odsudek. Naopak, drží-li se Řekové svého kopyta s uctivostí a pokorou, jakože to tak vypadá, může z toho vznikat převážně velmi solidní hudba, jejíž přidanou hodnotou je, že úroveň „velmi solidní“ navíc překonává poměrně často.

„Profane Prayer“ tudíž začíná přesně tam, kde jeho předchůdce „Years Of Aggression“ před pěti léty skončil, a bere vás znovu na thrashmetalovou válečnou stezku, na níž to živelně odsýpá, od řezavých kytarových riffů odlítají co chvíli kovové hobliny a všechno to krásně rámuje melodická položka, na níž se v žádném případě nezapomíná, neboť se samozřejmě ví, že kolikrát dokáže věci přímo kouzelné.

Album disponuje obligátní třičtvrtěhodinkou, což je tak akorát, aby nezačalo rozpouštět pozornost, a také několika do paměti se zarývajícími kusy, jež by se krásně vyjímaly na pomyslné stylové navštívence thrash metalu. V tomto směru nelze opomenout zejména nádherný úvodní hymnus „When The Lions Die“, jenž v sobě živelně mísí právě tempo s melodikou, spíše čistokrevnější rubanice „Crypts Of Madness“ (s poněkud srandovní Melissourgosovou výslovností „['madnes]“), „Purified By Fire“ a „The Return Of The Reaper“ a předlouhou „Deahstalker“, připomínající budování pomyslného thrashového chrámu od jemné předehry přes důrazné sloky a ještě důraznější refrén až po odbočky od ústředních témat, mohutné melodické sólování a nečekaně citlivý bridge, v němž byste jistě thrash metal nehledali ani omylem.            

Mohlo by se vlastně klidně říct, že se bavíme o rutině, třebaže velmi, velmi příjemné a navíc povýšené o ten fakt, že je podávána právě SUICIDAL ANGELS. To bychom ale albu „Profane Prayer“ ublížili, protože takhle prostě rutina nevypadá. Tady se pracuje s emocemi, přemýšlí, kombinuje, a třebaže jsme stále na stejné thrashové lodi, rozhodně nelze mít pocit, že pohled přes zábradlí je rovněž stále stejný. Naopak, je to krásný pohled do krvavě rudého západu slunce, na který už jsme nějaký ten pátek nenatrefili.