Vydání čerstvého autorského materiálu bylo v roce 1995 pořád v nedohlednu a tak ARAKAIN (nebo vydávající firma?) vymysleli další prodejní fígl (nic ve zlém), tehdy celkem moderní záležitost, nahrávku kompletně složenou z cover verzí. A jak jinak ji asi mohli pojmenovat, když na ní vzdali hold všem svým nejoblíbenějším kapelám, co je kdy ovlivnily a všem jejich zřejmě (to je dost subjektivní, že) nejlepším písním, než právě „Legendy“. Osobně nejsem žádným velkým přítelem takovýchto přehrávacích orgií, pokud se tedy odehrávají na delší časové ploše a nejsou jen záležitostí jedné jediné pecky, nicméně v tomhle případě musím učinit výjimku, protože, přece jen, ARAKAIN to udělal jenom jednou a ne na nějak výrazně dlouhé nahrávce, což se nakonec dá pochopit. A tím spíš, že v některých skladbách se zachoval opravdu odvážně, buď jen tím, že je vůbec na „Legendy“ zařadil nebo i tím, jak je zpracoval. Skutečně bych totiž nečekal „Fireball“ neboli „Karambol“ (se skvěle zaskakující kytarou Mirka Macha v okamžiku, kdy v originále drtil John Lord své černobílé klávesové klapky) a „Sněžnou slepotu“ alias „Snowblind“ coby skladby zastupující tak velká jména rockové historie, jako byli DEEP PURPLE a BLACK SABBATH, protože přece jen známe spoustu jejich dalších skladeb, které by se spíše daly nazvat opravdovými hity, a nečekal bych ani zastoupení BEATLES, natož v tak excelentním a dráždivě drsném kytarovém provedení, jaké se kapele v „Eleanor Rigby“ povedlo. Naproti tomu vlastně celkem očekávanými kousky jsou „Chameleon“ („Breaking the Law“ – JUDAS PRIEST), „Dál, dál se ptej“ („Far Far Away – SLADE) a především „Slečna závist“, nesmrtelná pecka „Lady in Black“ od URIAH HEEP, které jsou ovšem odehrány (a otextovány) se vskutku profesionálním umem a nasazením, což znovu nasvědčuje kapele samotné v tom směru, že nahrát podobnou záležitost asi opravdu mělo smysl, i když by to jeden byl býval neřekl. Výsledný dojem mi ovšem celkem kalí skutečnost, že právě „Legendy“ nakonec dosáhly (prozatím, pokud je mi známo) jako jediné arakainovské album Zlaté desky, protože (a v tom doopravdy soucítím s Jirkou Urbanem, který v knize „20 let natvrdo“ uvádí, že „jeho radost trochu hořkne tím, že vyhrávají cizími písničkami“) je to skutečný paradox, když po takové spoustě skvělé vlastní metalové muziky skupina zaboduje s předělávkami. Ale takový je už zákon trhu a poptávky a (bohužel) ani ARAKAIN s tím zřejmě nic nenadělají.