Při příležitosti desetiletého výročí existence kapely přišla ta pravá chvíle pro to, co ARAKAIN, řekl bych že velmi prozíravě, neučinil na svém druhém řadovém albu. Chvíle pro vydání něčeho z dosud prakticky nikdy oficiálně nezveřejněné a zároveň velmi bohaté vlastní historie. Lepší dárek si zejména skalní fanoušci snad ani nemohli přát, zejména když všechno nasvědčovalo tomu, že i na dalších nahrávkách (v té době se už, neklame-li paměť, šuškalo cosi o malém stylovém kotrmelci na připravované novince) kapela nesleví ze svého přístupu ke starým věcem. A co mohlo být lepší příležitostí k natočení výročního materiálu než právě výroční koncert, odehravší se 8. dubna 1992 v pražské Lucerně před třemi tisíci fanoušků (což je oficiální údaj přímo z desky).

Album symbolicky otevírá jedna z nejtypičtějších pecek, které se kdy zrodily v raných časech existence kapely, kovová definice „Metalománie“, dynamicky našlápnutá kopáky novice Marka Žežulky, snad aby všem bylo okamžitě jasné, že náhrada (mimochodem, nemýlím-li se, z téže konzervatoře) za Štěpána Smetáčka je minimálně stejně tak šikovná jako ten dvoumetrový čahoun, kterého to, jak známo, táhlo jinam než právě metalovým směrem ARAKAINu. Po následném rozjetí kompletní kapely včetně Aleše Brichty si posluchač překvapivě uvědomí, že i když zřejmě tehdejší tuzemská zkušenost s natáčením živých alb nebyla valná, po téhle stránce deska nedopadla vůbec špatně, zejména s ohledem na to, jak se celkem povedlo čitelně a rovnoměrně zachytit všechny nástroje včetně bicích a zpěvu, aniž by cokoliv přečnívalo nebo jinak rušilo výsledný dojem. Co se výběru skladeb týče, lze jej objektivně jen velmi těžko posoudit, neboť ARAKAIN toho měl za sebou skutečně hodně a dostal se tak do nezáviděníhodné situace, kdy se při jakémkoliv zvoleném tracklistu prostě musel někomu nezavděčit, zatímco jiní nepokrytě a bezhlavě jásali. Osobně mám ale za to, že všechny skladby, včetně jejich finálního seřazení, byly vybrány velmi citlivě, tak aby celá široká minulost byla zastoupena na výsost reprezentativně, a že by to skutečně už asi lépe nešlo. Po hlasitém úvodu startuje thrashem načichlá rychlovka „Ruce zla“, v níž Brichta rock´n´rollově spolkne před refrénem pasáž „ … chtějí tě lapit … „ (mimochodem, ještě dnes si s úsměvem vzpomínám, jak text téhle písně, pro mě vůbec poprvé zveřejněný v bookletu, mi vyrazil dech, když v něm nebylo „ … uč se znát pohled ze tmy …“, jak jsem se domníval, že mám poctivě naposloucháno z různých arakainovských živáků a podobných pokoutných nahrávek), střídaná archivním kouskem „Jáma a kyvadlo“ a vzápětí pomalou „Ztráty a nálezy“ (ještě s vypnutým a dramatickým „Úúúúú“ v refrénu, což bylo později na „15 Vol. I.“ pro mě ze zcela nepochopitelných důvodů vypuštěno).

Režie byla vskutku na výbornou, o čemž svědčí i fakt, že v souladu s naznačeným ‚duchem‘ nahrávky dále pokračují rychlejší věci „Symfonie pro elektrický křeslo“ a „Myšlenky“, vzápětí následované dalšími dvěma pomalejšími kousky, „Motýl noci“ a zejména „Půlnoční Hollywood“, což je (jak mi jistě dáte za pravdu) opravdový majstrštyk z autorské dílny Urban/Brichta a je jen věčná škoda, že dodneška zůstal zveřejněný jen na „Live History“. Dopodrobna vykreslené napětí a krůček po krůčku gradující nálada na pozadí výborného a padnoucího Brichtova textu; skutečně mám pocit, že tahle skladba se svým zvláštním netypickým způsobem doopravdy povedla (čímž samozřejmě nechci shazovat ostatní skladby skupiny). Do protipólu jsou pak nasazeny opravdové vypalovačky „Snaž se“ a „Ďáblovi soustružníci“, z nichž u posledně jmenované stojí za zmínku nejen reprezentativní text na téma ‚jak hrát heavy metal za komunistů‘, ale i fakt, že tuhle skladbu kapela drhla už v roce 1983, tedy v době, kdy obecně uznávaným měřítkem pro tvrdost v hudbě byla nová vlna britského heavy metalu či případně nějaký ten ostřejší punk. Očekávaný závěr celé nahrávky reprezentuje neodmyslitelná tutovka „Gladiátor“ a vzpomínková „Dotyky“, v níž si na bohatou minulost (ve standardně skvělé pěvecké formě) zavzpomínala také tehdy ještě ne tolik mediálně zprofanovaná Lucie Bílá, Alešem Brichtou uvedená jako „taková ta vzteklá, prsatá ďáblice.“ No, nevím, jestli by si takové antré dovolil Aleš použít ještě dnes, ale tehdy to určitě mělo jakýsi svůj metalový šarm.

Jediné slabší místo bych proto viděl pouze v nedotažené produkci v tom směru, že celá deska není udělaná jako jediný (a dejme tomu i jedinečný) koncert, ale je velmi necitlivě sestříhaná, takže mezery ticha v okamžicích, kdy by měl pokračovat řev publika, konkrétně před „Myšlenkami“ a před „Gladiátorem“, působí velmi rušivým dojmem, stejně tak jako ‚hluchý‘ konec celého alba, kdy prostě jen skončí „Dotyky“ a na posluchače nečeká žádné vyvolávání, žádné loučení, prostě nic, co by mu přiblížilo atmosféru koncertu, která musela být nepochybně velmi jiskřivá. Na historické hodnotě alba to ale celkem nic nemění, protože i tak znamená v životě ARAKAINu velmi významný okamžik, možná i proto, že se pomalu blížil smutný konec doby, kdy byste na tuzemských metalových koncertech mohli potkat takový dav, jaký onoho památného dne skupině asistoval.