Japonské studio Ghibli je legenda. Filmy, na kterých se podílel jeho zakladatel Hajao Mijazaki, jsou absolutní kult. A teď před sebou máme zřejmě poslední filmový kousek, na kterém se dvaaosmdesátiletý guru animátorské kreativity podílel. Jeho styl tu poznáte jak v animaci a designu některých příšerek, tak samozřejmě v konturách témat. Mijazaki se povětšinou nějakým způsobem nepřímo věnuje třem velkým tématům. Konflikt, dospívání a ekologii nebo přírodní síly, pokud chcete. První dvě tu máme na první dobrou. Hlavním hrdinou je Mahito, zhruba třináctiletý kluk, kterému hned na počátku ve válečném konfliktu zemře matka.

Toto Mahitovo trauma se vlastně stává jedním z ústředních motivů filmu. Mijazaki se však příliš nezabývá tím, aby ho nějak rozvinul nebo dekonstruoval. Příběh zpočátku nechává plynout jen velmi zvolna a o téma smrti a vyrovnání se s ní se jen tak jakoby nic otře. Jakoby náhodou. Stejně tak je z pár scén jasné, že se celý film odehrává ve válečném období, ačkoliv válka ve své hrůze na venkov proniká velmi nenápadně. Třeba jen tím, co se vyrábí ve venkovských továrnách.

Od poměrně horečnatého úvodu se tempo velmi zklidní a my desítky minut sledujeme, jak se hlavní hrdina s otcem stěhuje na venkov, kde Mahito zjišťuje, že otec tu má „novou maminku“, která je vlastně Mahitovou tetou. A tato žena, která je mladší sestrou jeho matky, je už dokonce s jeho otcem těhotná. Venkovský dům, do kterého se nastěhují, je plný starých vrásčitých tetiček, které se starají o provoz. Mahito postupně zjišťuje, že tu jsou určitá znepokojivá tajemství. Například zubatá volavka, která ho sleduje.

Děj se ve své druhé polovině začne zrychlovat a my sledujeme Mahita, jak se propadá do zvláštních světů, které jakoby sousedily s tím naším. Jedná se o příběhový oblouk, jenž je mnohem více abstraktní, než u ostatních Mijazakiho filmů. Vyprávění se nezabývá nějakým vysvětlováním toho, co se děje, takže se leckdy můžete cítit lehce ztraceni. Pokud budete chtít hledat, můžete najít vysvětlení pro jiné reality v poranění hlavy, které se Mahitovi přihodí. I hlavní hrdina je těžce uchopitelný. Mnoho se toho o něm ve více jak dvouhodinovém filmu nedozvíme. Možná jen to, v čem se díky příběhu změnil, ale jakýkoliv další jeho charakter nám po celou dobu uniká.

Asi se dá říci, že Chlapec a volavka je Mijazakiho největší „art“ film. Byl jsem na verzi s českým dabingem, protože je poměrně těžké někde v okolí vypátrat japonskou verzi s titulky, a v sále bylo poměrně dost malých dětí. Celkem by mě zajímalo, co si z filmu odnesly. Občas jsem za sebou vedle pomlaskávání u popcornu a „chce se mi čůrat“ slyšel i „já se bojím“ nebo smích u několika lehce komických situací se stařenkami, co se starají o Mahitův nový dům. Film dokáže být znepokojivý ve scénách, kdy Mahita z ničeho nic obalí bahenní ropuchy nebo když vyvrhává vnitřnosti z obrovské podivné ryby. Tyto události se navíc dějí bez toho, aby vás na ně cokoliv sebemenším náznakem připravilo.

Ačkoliv je děj celkem pomalý, tak je v něm velká spousta nápadů a motivů, kterých se jen letmo dotkne. Ať už je to téma předávání povinností mladší generaci, což výmluvně rámuje autorovo prohlášení, že jde o jeho poslední film, téma alternativních realit nebo třeba téma duše a vzniku nového života. Současně můžete mít pocit, že vám hodně věcí zůstává utajeno třeba proto, že kontext nemáte zasazený do japonských reálií. Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč se věci dějí právě tak, jak se dějí. Podvědomě totiž cítíte, že to má důvod, ale ten nedohlédnete nebo se ztratil v překladu. Malý příklad na závěr. Ačkoliv se film ve většině světových produkcí jmenuje banálně Chlapec a volavka, originální název v japonštině kopíruje jméno knihy, která fungovala jako předloha. Tou je japonský bestseller, který se do angličtiny překládá jako „How Do You Live?“