MANY EYES - The Light Age
Metalcore vo veľmi šťavnatej podobe! Keith Buckley, frontman pradávnych a už žiaľ nefunkčných EVERY TIME I DIE a jeho nové pôsobisko v prekvapujúco výraznej forme. Toto sa podarilo v každom jednom ohľade.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Štylistické ukotvenie v oblasti "A Umbra Omega" sa mu zrejme pozdávalo, a preto sa tentokrát neposúvame o dimenziu inam, ale cestujeme v rovnakom kompozičnom vesmíre. A to vskutku unikátnym spôsobom v súlade s ambíciami a víziou aké by sa dali od kapely formátu DHG čakať. Nakoniec je dobré, že som si dal s recenziou trocha načas, nakoľko preskúmať všetky skryté zákutia "Black Medium Current" chce čas, pričom k ozastnejšiemu vnemu pomohlo aj otupenie prvotného "wow" efektu, ktorý nahrávka v sebe obsahuje.
Tento je definovaný perfekcionistickým zvukom a produkciou, ktorá v plnom dynamickom rozsahu prekresľuje každý nástroj vrátane vokálu, ktorému diktuje hlavne melodická forma s bohatým využitím vrstiev. Už úvodné inštrumentálne klavírne takty "Et Smelter" nastavia tón i naládu celej nahrávky, ktorých sa ďalších sedemdesiat minút budeme držať. "Black Medium Current" je tak eklektický album, ktorý sa drží emocionálne depresívno melancholického náboja na veľmi širokej inštrumentálnej ploche, ktorej mohutný rozmer je ťažké obsiahnuť jedným posluchom.
Na druhej strane sa nedá hovoriť o neprístupnosti, práve naopak - nahrávka je otvorená s krištáľovo čistou produkciou a rýchlo vstrebateľná, ohromuje hlavne množstvom vyšperkovaných motívov a nečakaných zlomov nálad, štruktúr ako aj žánrov. Za všetky takéto momenty spomeniem záver úvodnej "Et Smelter" a jednu z kompozične najzaujímavejších vecí "It Does Not Follow", ktorá má nádherný "flow" nesúci sa na výraznej basovej linke a graduje až niekam do blackmetalových zákutí v strede na pozadí tepajúcej elektroniky, aby sme to uzavreli v zovretí ambientného zvukového priestoru. Jednoznačne je tu počuť, že s každým ruchom, zvukom alebo motívom sa kompozične pracovalo tak, aby vytvoril finálne umelecké spektrum a ťaživý emocionálny vnem.
Black metal nie je tentokrát nosnou témou, ale je podriadený cieľovej atmosfére a pracuje sa s ním úsporne. Ako celok je album možné vnímať aj cez jeho kozmickú atmosféru, ktorá je dokonale zhmotnená v bezútešnej forme implozívneho monumentu "Abyss Perihelion Transit" s rovnako tématizovaným klipom. Perfekcionizmus sprevádza vyváženie nástrojov a postupov a je možné si veľmi rýchlo obľúbiť každú skladbu. Nedržia sa totiž žiadnych kompozičných šablón ani klišé. Prekvapí doslova smutne krásny hlavný motív "Hallow" nasledujúci po refréne, aby sme ho v polovici rozlámali na kúsky a v poslednej tretine skladby znova zložili do úplne iného kompozičného tvaru stále sa držiac rovnakého vnútorného náboja skladby.
Celkovo je možné vyčítať súčasnej forme DØDHEIMSGARD len málo. Mierne zamrzí fakt, že chýba excentricita a extrémny náboj, ktoré zdobili "A Umbra Omega" tu chýbajú. Sú síce bohato nahradené inými kvalitami albumu, ale ten cirkulár priložený k hlave (©Thorn) by som predsa len uvítal. Okrem tohto drobného mínusu sa tu stretávame so skvelou nahrávkou, ktorej každá minúta má obrovský potenciál, emocionálny náboj a premyslenú štruktúru a vo svojej podstate je progresívna. To sú atribúty, ktoré od kvalitného post (black) metalu očakávam a Vicotnikova skupina nám ich servíruje plnou mierou.
Zvukomalebná pulzujúca nahrávka s prenikavou esenciou čierneho kovu, plná kreatívnych nápadov a nálad oscilujúcich v širokom spektre žánrov. DØDHEIMSGARD znova boria hranice a vytvárajú pozoruhodné dielo ašpirujúce na piedestál (nielen) ich tvorby.
9 / 10
1. Et smelter
2. Tankespinnerens smerte
3. Interstellar Nexus
4. It Does Not Follow
5. Voyager
6. Halow
7. Det tomme kalde morke
8. Abyss Perihelion Transit
9. Requiem Aeternum
Datum vydání: Pátek, 14. dubna 2023
Vydavatel: Peaceville Records
Stopáž: 69:37
Na Mi toho moc k doplnění nezbylo, tak jen heslovitě helter skelter:
- u mě se prvotní "wow" efekt nedostavil, u mě to byl wtf efekt. Pejska a kočičku jsem nikdy neměl rád. K očekávání nepřispěl ani dopředu uvolněný singl v podobě "Abyss Perihelion Transit", který toho metalu moc nenabídl,
- "wow" efekt se dostavil až kolem 5. poslechu a co je nejdůležitější, od té doby trvá furt,
- ten "flow" deska nabízí od první do poslední vteřiny i přes ty časté zlomy a změny v podstatě hudebního žánru i v rámci jediné skladby, ale je třeba se na něj napojit více poslechy,
- úžasný songwriting, každý motiv, pasáž, riff je vytěžený maximálně přesně, ani nedotažený ani přetažený (rozdíl oproti dvěma předchozím deskám, kde se to občas rušivě překombinovalo). Vybudí mé emoce a přeskočí na úplně jiný. Ovšem pozor, navazující pasáž ten flow vůbec nenaruší, jen ho akceleruje či usměrní. Příklad? Kolem 3:35 v "It Does Not Follow" fade-outuje krásný melancholický motiv, aby do něj vpadl řezavý kvapík s Vicotnikovou hromovou polohou. V 6:53 "Halow" kytara vytrylkuje nahoru, až rozvine nádherný chorál. Jako bych sledoval časosběrný záběr na růst květu růže,
- skvělé individuální výkony - Vicotnika hlavně jako vokalisty, kdy ty různé polohy střídá dle potřeb kompozic. Tklivě smutní, důrazně hřmí, teatrálně deklamuje... Narozdíl od Aldrahna nepřekračuje hranici, za níž by byl jeho projev rušivý. Jana Vrbková potvrdí? Famózní je Myrvoll. Je třeba nasypat? Nasype (úvod "Det Tomme Kalde Mørke"). Je třeba podržet vzdušné pasáže? Uvolněně nachází, do čeho třísknout, a vždy vybere dobře. Je třeba vystřihnout nějaké progresivní rudimenty? Není problém.
- perfektně sestavené pořadí skladeb. Ze začátku v 1. a 2. skladbě zlehka podráždit elektronikou, pak nasadit naplno komplikovanější kousky (3., 4. a 6.), profackovat rubanicí (7.) a posledními dvěma songy po tom emocionálním posluchačském vypětí naladit jemný chill out. Zabodovala by vzpomenutá "Abyss Perihelion Transit" jako otvírák? V žádném případě.
Chápu, že deska může mnohé zklamat. Kytary zní hladce, jemně bzučí, často jen nenápadně podpírají tu bohatou nadstavbu. Jsou součástí nějaké umělecké vize, které se taky může netrefit. Ostrého black metalu málo a opulentní elektronika nemusí cílovou skupinu najít. Cover s celkem nápadnou pinkfloydovskou narážkou také cosi signalizuje. Uvidíme.
Ještě se zaptáme ChatBota.
"Už máš nějaké informace o letošní desce kapely Dødheimsgard s názvem "Black Medium Current". Jak bys její obsah popsal a jak by k ní měl posluchač přistupovat zejména v kontextu s dosavadní tvorbou kapely?"
ChatGPT:
Omlouvám se, ale můj znalostní základ je omezen na informace dostupné do ledna 2022, a nemám aktuální informace o albech, která by mohla být vydána po této datové hranici. Proto nemám informace o albu s názvem "Black Medium Current" od kapely Dødheimsgard. Můžeš se pokusit najít aktuální informace na internetu nebo se obrátit na zpravodajské a hudební zdroje pro nejnovější informace o této desce a jak se hodnotí v kontextu tvorby kapely Dødheimsgard.
Tak nic, musíte si poradit sami. Za mě se jedná o mistrovské dílo, které si zaslouží plný kotel. Bravo!
-bez slovního hodnocení-
Metalcore vo veľmi šťavnatej podobe! Keith Buckley, frontman pradávnych a už žiaľ nefunkčných EVERY TIME I DIE a jeho nové pôsobisko v prekvapujúco výraznej forme. Toto sa podarilo v každom jednom ohľade.
Doposud jsem se s tvorbou libereckých spíše míjel a vlastně ani nevím proč. Ty ozvěny starších LVMEN, festival emocí a hůře definovatelná těžká atmosféra dělají z nahrávky pro mě velmi chutné sousto. Jdu se zavrtat pod její povrch => další poslechy nutné!
Stoner / doom / heavy metal tradičního ražení a s "čarodějnicí" za mikrofonem není už žádné unikum. Vlastně ním není ani nová deska amerických CASTLE. Přesto však nahrávka nabídne příjemnou společnost těžký kytarových riffů a (před)pekelných melodií.
Švédská rodinná kapela se příliš nenechává svazovat žánrovými mantinely. Minule to bylo laděno hodně do folku. „Lullaby“ oživuje taneční rytmy postavené na power metalovém podkladu. Opět velmi dobré, jen je škoda, že je to pouze singl.
Jude Law jako sebedestruktivní lovec amerických nácků v temném a tvrdě tenzním thrilleru podle skutečných událostí. Australan Kurzel se s tím nesere a ve filmu, který nejvíc připomíná Sicario či Wind River, zobrazuje zrůdnost i svůdnost US fanatismu.
Zasloužený trest pro ty, kteří Todda Phillipse pasovali na Spasitele komiksu. Nesoudržná slátanina selhává ve všech žánrech, o než se pokusí, svou naivitu každopádně skrývá agresivní temnou introspekcí, která je ještě legračnější než ten psychomuzikál.
Tohle duo nezapře, že má v žilách DNA mateřské skupiny AARA, přesto je tenhle studeně zlý, přiměřeně melodický a hutně natlakovaný papiňák melodického black metalu připravený bouchnout vám do ksichtu po svém. Kompaktní, vtahující, skličující, ponuré.