BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Měla to fenomenální deska “Judgement” od ANATHEMY i “Blackstar” od DAVIDA BOWIEHO. Co? Tu zvláštní neopakovatelnou esenci alb, prostřednictvím nichž se interpreti vyrovnávají s lidskou smrtelností nebo silně prožívanou ztrátou někoho blízkého. S DEPECHE MODE je to stejné. Byť k té tematice měla kapela blízko i v minulosti. Ano, mluvím o roce 1996, kdy Dave Gahan zkolaboval poté, co to lehce přehnal s fetem. Roku 1997 pak vyšlo skvělé album “Ultra”. Má to souvislost?
Memento Mori samozřejmě poznamenala smrt Andyho Fletchera. Spolu s Gahanem a Gorem byli zakládající členové kapely a Andy fungoval jako klidná síla lepící kapelu v krizových okamžicích. Do “Memento Mori” se díky tomu podařilo vnést něco unikátního. Něco, co cítíte například z klipu “Ghost Again”, kde dva zbývající členové kráčejí s kapucí a hůlkou ulicí, aby si zahráli šachy na střeše dobu s fenomenálním výhledem na okolní mrakodrapy. Právě ten klip v mých očích odráží jejich dřívější egoistické soupeření v rámci kapely, jež smrt Fletchera do značené míry usmířila. Alespoň podle rozhovorů, které jsem měl možnost číst.
Velmi dobře si vybavuji chvíli, kdy jsem album slyšel poprvé. Vím, že jsem se dvakrát díval, jestli jsem si pustil správnou hudbu. Skladba “My Cosmos Is Mine” začíná industriální smyčkou, která mě poměrně hodně znejistila. Nepustil jsem si náhodou nějakou průmyslovou harsh noisovou špínu? Teprve když se přidá pulzující basová linka a zpěv, je jasné, že tohle jsou “depešáci”. Po zvukové stránce je to ale libovka. Veškeré doznívání zpěvu, který se nese jako zvukový opar, každý neonový zvuk nebo kytara. Všechno to dotváří atmosféru, která je v rámci diskografie kapely unikátní. A pak přichází “Ghost Again.” Stavbou i zvukovým rejstříkem mnohem klasičtější skladba, která tematizuje právě vztah dvou zbývajících zakládajících členů kapely.
Těch poloh, které DEPECHE MODE představují, je ale mnohem více. “Don't Say You Love Me” nabírají téměř parametry “bond songu”. Jednoduchý text, skvěle použité smyčce, osudovost v hlasu. Jednoduchá hra s pulzujícím basem otevírá jednu z nejsilnějších skladeb celého alba, “People Are Good”, která je založená na velmi triviálním principu a je v něm neuvěřitelně funkční. Do cigaretového dýmu zabalená barová odrhovačka “Caroline monkey” zní skoro jako feat Nickem Cavem.
Silných skladeb, které si pamatujete a těšíte se na ně, je až příliš mnoho. Bude velmi těžké vytvořit set pro tour (a vyhodit nějaké osvědčené chtěné hity z předchozích čtyř dekád), protože až na dva-tři kusy bych rád z „Memento Mori“ živě slyšel pokud možno všechny skladby. A to včetně rozlučkové ambientně mlhavé a lehce strnulé “Speak to Me”. Její rozjezd je pomalý a nepříliš hybný a konec je pulzující chaos, který se transformuje ve zvuk, jenž má podobné atributy jako začátek. Člověk se zase musí ujistit, že to jsou depešáci a nikoliv nějaký rytmizující noise.
“Memento Mori” je zásadní ambum. Je intimní, ale současně i intenzivní. Je jasné, že před ním proběhly debaty, zdali DEPECHE MODE bez Andyho Fletchera mají smysl. Je také jasné, že Gahan i Gore k sobě museli najít cestu, kterou předtím nepotřebovali, protože Fletcher dokázal přemostit jejich vzdálené charaktery. Album o ztrátě i nejistotě se zcela novou zvukovou polohou DEPECHE MODE. Jsou tu zvuková zákoutí, která jsem si dříve u DEPECHE MODE nějak nedokázakl představit. Jsem rád, že rozhodnutí členů bylo jít dál, protože ochudit se o tak silnou desku by byla škoda.
Intimní ale intenzivní album o nejistotě, smrti a hledání cest.
8,5 / 10
1. My Cosmos Is Mine
2. Wagging Tongue
3. Ghosts Again
4. Don't Say You Love Me
5. My Favourite Stranger
6. Soul with Me
7. Caroline's Monkey
8. Before We Drown
9. People Are Good
10. Always You
11. Never Let Me Go
12. Speak to Me"
Memento Mori (2023)
Spirit (2017)
Delta Machine (2013)
Sounds Of The Universe (2009)
Playing The Angel (2005)
Remixes (2004)
Exciter (2001)
The Singles 86-98 (1998)
The Singles 81-85 (1998)
Ultra (1997)
Songs Of Faith And Devotion (1993)
Violator (1990)
101 (live) (1989)
Music For The Masses (1987)
Black Celebration (1986)
Some Great Reward (1984)
Construction Time Again (1983)
A Broken Frame (1982)
Speak And Spell (1981)
Datum vydání: Pátek, 24. března 2023
Vydavatel: Columbia Records, Mute Records
Stopáž: 50:24
Jednoducho veľmi dobrý album týchto anglických veteránov a nedeľný koncert v Bratislave bol za 10/10. My Perfect Stranger!
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.