BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pryč jsou definitivně doby frackoidní odrzlosti a nespoutané energie. Britští THE HORRORS jsou na svém čtvrtém albu v pokročilém stádiu dospělosti a pevně se usazujícím pojmem v hudebním mainstreamu. Vadí? Rozhodně ne! „Luminous“ je totiž v porovnání s předchozím nesmělým vykročením rázným krokem vojenského velitele. Tam, kde se předtím skupina pokoušela trošku těžkopádně prorazit odlehčenějším a vzdušnějším pojetím, je nyní na jejím místě sebevědomý a zcela jistý projev.
Ne, „Skying“ rozhodně nebyla špatná deska, ale až na „Luminous“ jakoby si všechno definitivně sedlo a začalo dávat smysl. „Primary Colours“ byla jen výrazná epizodní role, poslední výkřik dětí z ulice, než je konečně vpustili do naleštěného televizního studia a navlékli jim oblečky s třpitivými glitry. Tak horké to však ještě ani letos nebude. Na albu přeci jen najdeme kromě vzdušných a vzletných kompozic i několik písní ohlížejících se k posledním zbytkům novovlných osmdesátek (hitová „So Now You Know“, „Jealous Sun“ silně ovlivněná indie-rockem).
Dnešní THE HORROS lze však přirovnat k interpretům, kteří se před třemi dekádami začali od post-punkové výbušnosti obracet k jemnému popovému písničkářství. Že to nemusí znít až tak stradišelně, dokonale přesvědčí skladby jako více než sedmiminutová óda na radost „I See You“ anebo hned následující nádherná balada „Change Your Mind“, ve které Faris Badwan podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů.
Že je ostrovní (pop)rocková scéna úplně jiná liga, než tuzemský zasmrádlý rybníček, už není ani potřeba připomínat. U alb jako „Luminous“ by se ani ten největší vyhraněnec neměl stydět za to, že jde s davem. THE HORRORS tímto definitivně vypouští svojí vlastní verzi 2.0.
THE HORRORS a jejich zteč žebříčků. Funguje to!
8 / 10
Faris Badwan
- vokály
Tom Cowan
- klávesy, basa
Joshua Hayward
- kytara, piáno
Joe Spurgeon
- bicí a perkuse
Rhys Webb
- basa, organ
1. Chasing Shadows
2. First Day of Spring
3. So Now You Know
4. In and Out of Sight
5. Jealous Sun
6. Falling Star
7. I See You
8. Change Your Mind
9. Mine and Yours
10. Sleepwalk
V (2017)
Luminous (2014)
Skying (2011)
Primary Colours (2009)
Strange House (2007)
The Horrors (EP) (2006)
Vydáno: 2014
Vydavatel: XL Recordings
Stopáž: 51:34
Produkce: The Horrors, Craig Silvey
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.