BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané HELMET jsou pro mě tou skupinou, u níž vzhlížím hlavně ke tvorbě z jejích počátků. Alba jako „Meantime“, divoké EP „Born Annoying“ anebo úplně nejvíce „Betty“ představují jeden ze symbolů hudebních devadesátých let, kdy jakékoliv experimentování s do té doby nesourodými hudebními formami znamenalo (téměř vždy) automaticky visačku originality. Když se k tomu navíc přidala i řádná dávka kreativity, bylo o nevšední zážítky postaráno. A právě díky tomu jsem na další počínání skupiny, hlavně od alba „Size Matters“ z roku 2004 v podstatě zanevřel. Podobně nespravedlivý přístup jsem byl nucen už před nějakou dobou přehodnotit ve vztahu k PRONG a letošní nahrávka HELMET mě k tomu nyní dokopala také.
Od „Left“ určitě nelze očekávat žádné přelomové věci, zvukové experimenty, kooperaci kytarového lomozu a chytlavých melodií... Na nic takového už HELMET nemají ani pomyšlení, respektive by s tím už asi dnes nikoho do kolen asi nedostali. Místo toho tady máme (spíše) rockovou kapelu chlápků ve středních letech, kterým to ale pořád slušně hraje, nebo lépe řečeno kromě slušného hraní jim i to pořád generuje solidní písně.
Do posluchače se pouští s pořádnou vervou hned od úvodní „Holiday“, která se neobtěžuje s nějakou předehrou a místo toho s patřičnou dávkou přímočarosti dává na srozuměnou, o čem těch následujících několik málo desítek minut bude. Budou o rockové dravosti, šťavnatých kytarových riffech a citu pro nevtíravé melodie, které si i tak začnete zanedloho pozpěvovat spolu s Pagem Hamiltonem. A platí to hned pro první skladbu v pořadí. Ta kromě výšeuvedeného i jasně napoví, že HELMET zkusí i cvičení na téma kvadratura kruhu, což v tomto případě znamená pěkně se prohrabat minulostí a znít přitom současně.
A ono se to i celkem daří, jen nesmíte čekat zádné orgie modernity. Dokonce i produkce je v rámci možností kompromis mezi (ne)dávnou minulostí v podobě nahrávek s přirozeným dynamickým rozsahem a současností, preferující hlukový tlak na úkor všeho ostatního. Tady se nacházíme někde uprostřed. Nahrávce to jde navíc celkem k duhu, a to z jednoho prostého důvodu. Hudba Američanů nese všechny znaky, pro mnohé nedostižných, „crossoverových“ devadesátých let. Možná že je to už i tak trochu retro, ale proč si zoufat, když skladby jako „Make-Up“ dokonale navodí atmosféru poslední dekády minulého století, kdy míchání dříve spíše vůči sobě nepřátelských žánrů znamenalo být cool.
Dnes už to samozřejmě až tak cool není, ale dobrá píseň bude vždy dobrá píseň. A těch je na „Left“ opravdu požehnaně. Osobně bych si kolekci dokázal představit bez až možná příliš přímočarých popěvků typu „Bombastic“, ale to zase vyvažují „přemýšlivější“ kousky právě jako „Make-Up“, ve které vás za zvuků hutných kytarových riffů doslova uchlácholí lahodný ústřední motiv. V těchto momentech mi HELMET velmi připomenou podobně naladěné krajany a také již zasloužilé veterány QUICKSAND.
Riffový kolotoč jen nachvíli zhruba v půli přeruší psychedelické intermezzo „Reprise“, aby se pak po zbytek hrací plochy, s výjimkou poloakustické „Tell Me Again“, opět najelo na předem vytyčené pozice. V těch to HELMET, přiznávám, že pro mě nakonec dost překvapivě, stále velmi sluší. Skladba zde, i navzdory vyřčenému v předchozím odstavci, žádná nepřebývá a ty zastoupené dávají dohromady tak akurátní stopáž, aby na konci vlastně přišla chuť si to celé pustit znovu. Ten devadesátkový vibe je tady prostě až příliš chytlavý a nakažlivý, aby bylo možné „Left“ odsoudit jako marný pokus vrátit něco, co už se nikdy nevrátí.
O to vlastně HELMET nejspíš ani nejde. Osobně se na album dívám jako na počin stále relevantní kapely, která si svůj styl definovala už kdysi dávno a která jej nyní, po třech dekádách, nabízí ve vlastní transformované verzi. Opravdu moc příjemná sbírka, ve které se mísí ozvěny grunge, crossoveru s v podstatě přímočarou rockovou kompozicí. Moc takových už nevzniká!
Ostré rockové kousky v devadesátkovém duchu. Berte nebo nechte být. Já rozhodně doporučuji brát!
7,5 / 10
Page Hamilton
- kytara, vokály
Kyle Stevenson
- bicí
Dan Beeman
- kytara
Dave Case
- basa
1. Holiday
2. Gun Fluf
3. NYC Tough Guy
4. Make-Up
5. Big Shot
6. Bombastic
7. Reprise
8. Dislocated
9. Tell Me Again
10. Powder Puff
11. Resolution
Left (2023)
Dead to the World (2016)
Seeing Eye Dog (2010)
Monochrome (2006)
Size Matters (2004)
Unsung: The Best of Helmet 1991-2004 (2001)
Aftertaste (1997)
Betty (1994)
Born Annoying (EP) (1993)
Meantime (1992)
Strap It On (1991)
Datum vydání: Pátek, 10. listopadu 2023
Vydavatel: earMUSIC
Stopáž: 31:20
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.