BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stále veľmi dobré a stále ani náznak trápnosti alebo senility. To, ako dopadol Pat O'Brien je síce smutné a je ho škoda, ale na druhej strane Erik Rutan nie je žiadne orezávatko a do tejto ozubenej mašiny brutality zapadol hladko. Red Before Black sa mi ľúbilo o kúsoček viac, takže dám o bodík menej. OVERTORTURE!!!
Naozaj dobré, stále im ide karta a je tam aj ten aký-taký vývoj Skutočne je.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
nedostizna krasojazda pokracuje... v podstate vsetko, co CC vydali po The Wretched Spawn (vratane) znesie najprisnejsie hodnotenie... Rutan skvelo zapadol, jeho songy su prijemnym (a patricne znicujucim) spestrenim... kralovia vladnu nadalej...
-bez slovního hodnocení-
rutina bez chuti a bez zápachu
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nuda,jako všechny novější CC.Poslední dobrý album bylo Torture a i to nebyl žádný šlágr.Chápu že kultu jako bylo Tomb of the mutilated se už nikdy nepřiblíží ale tohle je fakt slabota,tudíž jaksi nechápu to všeobecný nadšení..
Keďže naposledy sme dostali 64 gitár, ľahko sme si vyrátali, že teraz ich bude 128. Podobné očakávania patria v dnešnom svete k nemnohým istotám. Zatiaľ vypočuté asi 15x. Osobne by som vyrazil z playlistu druhú a predposlednú skladbu - ich komponovanie zrejme trvalo toľko, koľko trvajú. Sóla sú vynikajúce, Fisher len rastie. Najlepšie skladby: 3,5,6,8.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Vlastně s každým rokem a albem navíc cejtím k týhle legendě větší a větší úctu, protože po víc než 30-ti letech mají na kontě !! 15 !! studiových alb a opravdu není žádný blbý. To je fakt kulturní dědictví UNESCO. Na opět připravili velikou porci hitparádových hitů zapamatovatelných na první dobrou. Rutanův vklad je tam rozhodně znát - hlavně v melodičtějších sólech. Jeho Covidová vypalovačka "Condemnation Contagion" je báječná. Osobně to zmiňované zpomalování přičítám jednoduše faktu, že chlapům táhne na 60! a mám takový dojem, že bubeníci to v tomhle žánru můžou žačít mít těžký jako první. Takže ANO - zase je to tam a Kanibalové dále upevňují svou pozici kapely, na kterou je prostě spoleh. P.S. Cenzura se jim opět tak úplně nevyhnula a deska vychází ve dvou verzích - zde k nahlédnutí kapelou zamýšlený obal. https://proassets.monopile.cloud/97268/ed375965b5c120ce8b0a1563f7e7af87.jpg
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.