BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
nuz nie je sranda nadviazat na 3 perfektne a konceptom previazane dosky, plus netreba zabudnut na skvele akusticke album December Wind (vydane v novembri:)... Blažej to ale dal na vybornu... namiesto 70-minutoveho trapenia vytiahol 42-minut toho najlepsie, co bolo poruke... uvodna titulka sleha jak blazen; refren 303 som si pohmkaval hned pri prvom pocuti; Warrior odhaluje, v akej vokalnej pohode starky je atd... mini trilogia o slavnych vedcoch potesi a zaverecna obligatna "self help" kompozicia je viac nez dostojnym zavrsenim... dal by som aj za menej, ale preco vlastne... uz sa tesim, ako si v dubravskom rock cafe zahulakam "stand up stand up"...
Po dlouhém čekání (od Promise and Terror) album Blaze, které mě trochu oslovilo. Na pecky do právě výše zmiňovaného alba to nemá, ale po netradiční King of Metal a neslané, nemastné předchozí trilogii přišel Blaze s produkčně výrazně vycizelovanější a hudebně jistější nahrávkou. Ano, možná se hraje příliš na jistotu, ale to Blazeovi odpouštím, protože předchozí trilogie mě od jeho tvorby téměř odradila. Poctivý, byť nikterak objevný heavy metal, který si silných 7 jistě zaslouží.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Prekvapivo...stale dost dobre
Priznávam že pre Blazeho mám dlhoročnú slabosť. Po 3 fantastických albumoch príchádza "len" veľmi dobrý album......tým je povedané všetko. Za mňa spokojnosť 8/10
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.