BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
geniálne!
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Coal mě chytlo o dost víc...začínají vařit z vody...
Mám raději spíš Bilateral, novinka je celkově solidní, ale ten zpěv mně odjakživa nesedí.
smerovanie kapely sa mi nepaci, ale stale to ma nieco do seba. preferujem starsiu tvorbu.
Určite nie album na jedno počutie....Vynikajúci album , plný silnej, premyslenej hudby, aj keď v niektorých momentoch mi nesedí trochu ukričaný spev..
-bez slovního hodnocení-
I po mnoha posleších se jedná bezpochyby o kvalitní album, které je ale především sázkou na jistotu a urputným bráněním získaných pozic. Vše sráží krotká produkce, stačí si poslechnout minulá alba, která jsou úplně někde jinde, nikoliv obsahově, ale zvukově a produkčně. Spíše přestávka na cestě, než cesta k zářným zítřkům.
Pro mě trochu zklamání. Nejsou tam tak silné věci jako na Coal a o Bilateral ani nemluvě, ale ne že by mě to nebavilo. Je znát, že kapela je jasně vyprofilovaná a přesně ví, co chce hrát a jakými prostředky výsledného efektu dosáhnout a hlavně je jasně rozpoznatelná, což je velká přednost. A trošku mi tam chybí jeden "výplach" typu Waste Of Air nebo Contaminate Me.
No hurá konečně je to tady, naprosto super
-bez slovního hodnocení-
Hudba: 9,5/10 Zpěv 7/10
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.