Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trochu zpomalené screamo/posthardcore, převlečené za atmosférický black metal se smyčcovou sekcí a sem tam klavírem. Máme tu podobnou, někdy až postrockově laděnou práci s dynamikou i přehrocený bolavý vokál. Dojmy z poslechu stále rostou.
Kanadská nyní sedmihlavá deathcore bestie se s tím nemaže, prostě to hrne nekompromisně vpřed a zpěváci se vám pokusí vyřvat díru do hlavy. V tom tlaku a energii se ale nezapomíná ani na melodie a parádní sóla. Správně živelná nakládačka.
Bratislavský projekt, který mi trestuhodně unikl v roce 2024. Hudba někde mezi DAUGHTERS, EPHEL DUATH a třeba i BERLIN MANSON s celkem výjimečným zvukem na poměry Slovenska. Tématy zaťaté, stylově pestré album.
Jedna skladba, 23 minut. Po předchozí desce kombinující Opeth variace a metalcore melodiku, je tu změna. Retrorockový psycho styl jako od PINK FLOYD se překlopí v djentově laděný ostrý metal s kontrasty mezi agresivní útočností a melodickými vokály.
Francouzské trio si uvědomuje omezení instrumentálního post metalu, takže se po klasickém rozjezdu objeví postrocková akustika a violoncello, překvapivé vokály doplní skladbu „Roads“ do typicky rockově baladické aranže. Melancholii rozčísne i rap. Pěkné.
Pre mňa zatiaľ objav tohto roka. Symfonický melodický death z Talianska. Silné riffy aj refrény, zborové spevy. Nový album fantastický, jeden hit za druhým, a tie predchádzajúce sú rovnako vynikajúce.
Progresivní post black, uff, z toho mívám občas bolení hlavy. Ale Britové ASIRA umí do své hudby roubovat nádherně éterické retrorockové prvky, takže je to místy jako by se srazili ALCEST s PINK FLOYD. K tomu ale i kontrastní natlakované post BM pasáže.
