Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle parta je úkaz vskutku svérázný. Pocta DEATH bez kompromisů a s evidentní snahou o dobový zvuk a produkci možná trochu překvapivě funguje i potřetí. A opět je to o ranější formě daného vzoru, i když se možná čekal posun. Ale nevadí, stále to šlape.
Vlastně ani nevím proč mi doposud jejich muzika příliš nešmakovala. Novinka asi nepřináší mnoho změn, ale u mě si to pěkně sedlo. Black jako nedílná kulisa a různé rockové a folkové vlivy kolem pak dotvářejí zvláštní a neopakovatelnou náladu. I posedmé.
Po delší době šíleně nabouchaná nahrávka, u které nemám pocit samoúčelnosti. Tento zhudebněný chaos má prostě hlavu, patu i vtip a ten saxofon zde rozhodně není jen do počtu. Země původu pro mě dost problematická, ale takovouto hudbu nemůžou hrát šmejdi!
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.
Moderní metal je proměnlivý, technický, melodický a košatý, tak už to prostě je a netřeba se tomu bránit. Ukazují to současní RIVERS OF NIHIL a teď i FALLUJAH. I těm to šlape velmi slušně. Přestože se nic převratného neděje, album jako celek funguje.
Spýtajme sa spolu s Marie Kondo: „Prinášajú nám KGatLW radosť?“ Odpoveď je aj na 27. doske jasné áno. Jemné orchestrálne aranže (odkaz na „Paper Mâché...“?) prekryjú istú schématickosť, ktorá sa pri tempe dve dosky ročne zákonite vkráda. Hudobný dopamín!
