MoRt8
8 / 10
Studený pot, studené nohy, studení spoluobčané v mrazácích kor(n)onerových. Korn přicházejí dva roky po svém překvapivém debutu s kolekcí, která je ideálním inventářem pojizdného depresária. Je to jako nekrofilní verze pohádky o princezně koloběžce. Korn přitvrdili! Ale ne, Korn přeci docela zpomalili! Davis řve víc než dřív! Ale hovno, Davis přeci zpívá hitový refrény! Obě tyto polohy Korn spolu na LIP koexistují mnohem nervnějším způsobem a rozdíl mezi nimi dělá z Grand Canyonu čáru života klienta pohřebního ústavu. Kytary mnohem častěji kvičí jako potenciální řízek zasažený pistolí na prasata, basa pleská jako tělo hanobené o podlahu márnice a bicí připomínají zoufalé bušení malých dětí topených v oprýskané popelnici. A na to vše dohlíží narkotiky zpracovaný Faget v drákulově kostýmu krátící si dlouhou chvíli průstřely vlastních nohou. Korn pilují svůj projev i zvuk a dávají všem pochybovačům jasnou odpověď na otázku, zda nejsou jen krátkodobou kometou. Svět je miluje, MTV je miluje - šance nestat se rockovými bohy začíná se sunout k nule a kapela startuje turné, které jakoby trvalo až dodnes. I přes to mám raději desku debutovou a největší problém mám na LIP právě se zvukem, který považuji za nejhorší v Korní diskografii. Ale to je stejně podstatné jako stěžovat si po smrti, že v papírových botách zebou nohy...