BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taka dobra mrdka pre starcov, okrem tej poslednej skladby s Xzibit, ta sa tam velmi nehodi. Naj. skladba: Dirty Diamonds
Velmi pestrá a hudebně nápaditá deska, dodnes mě hodně baví. A Bondovský motiv je zakomponován (tušín, že) do titulní skladby opravdu geniálně.
uf, otrasna placka, sorry hosi, ale pocuvat namalovaneho strasidelne sa tvariaceho zasluzileho fotrika zadelovat praveky you-make-me-wanna rock n roll, tragedia... nuz, zlate umelecke casy Brutal Planet kdeze su...
Strayovi namyšlené recenze potkávám neustále, proto bych si rád přečetl jeho názor na mé oblíbené desky (School's Out, Trash, Hey Stoopid, Last Temptation), protože jak je vidno, tenhle chlápek všude byl, všechno zná... Dirty Diamonds daleko zaostává za Aliceovými pokusy z let devadesátých, ale v první dekádě ostatní řadová alba překonává
-bez slovního hodnocení-
Jo jo, Alice je pořád dobrej!
The Eyes se mi taky líbí víc... Mezi ostatními Coopovy alby slabší, ale pořád hodně příjemné.
Cooper stál na počátku mého zájmu o tvrdou muziku a dodnes ho mám rád a live DVD z poslední doby dokazují, že na rozdíl od Ozzyho není troskou všem pro smích, ale umělcem který má i po těch několika desetiletích co říct.
Tento album bol urcite nahraty minimalne pred 30 rokmi a doteraz lezal v supliku ... Ale bavi ... Inak mne sa naopak zda byt Eyes trochu lepsi ... :))
Taky musim rict, ze me to bavi. Rozhodne zdarilejsi dilko nez The eyes.
Od dob "Hey Stupid" můj první Cooper (myslím naposlouchaný) a celkem mě to baví.
souhlas s recenzí...lepší než The Eyes
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.