Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věk: hodně přes třicet Pohlaví: muž přece Stav: zatím pevný Činnost: neřeknu V redakci: už dlouho Koníčky: to nikoho nezajímá Oblíbené filmy: dívám se jedině na Bergmanna, von Triera, Felliniho, Jarmusche a Trošku, jinak zvracím (pravda, občas zvracím i při tom Troškovi) Oblíbená hudba: poctivý bigbít Oblíbené knihy: čtu toliko Coelha a S.Exupéryho, často i celou noc... Oblíbená barva: nemám Oblíbený nápoj: podmáslí, kefír, acidofilní mléko, kyška, sójové mléko, kombuchový výluh; pivo, víno, ovocné pálenky – při požití jiného alkoholického nápoje zvracím, a to tak, že hodně Oblíbená krmě: erteple a kysané zelé, i když po pozření trpím překotným a spontánním meteorismem A abyste věděli, tak já jsem v redakci MP redaktor se suverénně nejlepším vkusem, jelikož právě poslouchám tohle: 
Maringota je bývalý pískovcový lom u Skalice a místo konání festivalu Pit Of Metal, pořádaného občanským sdružením Dvere o.
Nechci křivdit ostatním, ale PRVNÍ HOŘE = Milan Kudyn aka Milan Urza. Během sedmileté pauzy si Urza střihl nějakou tu knihu, nějakou tu folkovou sólodesku...
40 let papírové existence je vítanou záminkou odjet šňůru. Obscure pro legendu zvolili Brno a po vyprodané Flédě před dvěma roky nic neriskovali a umístili MAYHEM naprosto logicky do Sono centra.
Často se vyplatí zajet na bigbít takříkajíc „naslepo“. Onehdá jsem se ocitnul na akci, na níž byli jedněmi z protagonistů SPACE HAMSTER.
Prakticky přesně po roce Brno přivítalo Barneyho a spol. Loni bylo Sono centrum plné, takže letošek již dlouho dopředu věštil narvanou Flédu.
Nedávno jsme zde vzpomínali na 20 let stará alba. Pár článků se rozepsalo, ale pak můza náhle umlkla. Jenže nyní zde máme umělou inteligenci.
Nová deska MH je strašná, přitom nová deska AIRBRUSHER je zase výborná, i když ne tak jak Dirndl vykálenej! Všechno je relativní, nic černobílé, pravda někde mezi a Franta Štorm je střešovický troll. Mistře, nemáte ňáké zkažené album třeba za polovic?
Čistější než poslední dvoudeska. Ne tak, jako nejjemnější část sedmičkového triptychu. Neva. Ale nějak to nefunguje, jak jsme od BAN zvyklí. A zase opakuji, když posun, tak navázat na "Halucinogen". Ale voni si nenechají poradit. Ještě to necháme uležet.
Zčistajasna nová deska!? Aspoň takto to vyšlo na Sptf. Na obalu je však malým písmem "Steve Blanco plays music of IT". Aby potvrdil tezi, že metal je novodobá klasická muzika? Bohužel to klavírní preludování se nedá poslouchat. Tedy pozor. Je to strašné.
Moment překvapení je pryč, ale to neva. Francouzský mix všeho možného stále drží pokupě a baví! Všelijakých scratchů je možná víc než minule, zajímaví hosté, fantastické klipy... tohle není slepá kolej, jen je těžké nenarazit. Serre je skvělý rušňovodič!
Aaaa... aaaaa... Ale nebudeme jízliví, z tohoto opulentního dvojcd lze ty nejotravnější věci přeskočit a tu muziku, která je sama o sobě výborná, si užít i tak. Zvuk je (až podezřele) nádherný - čitelný, přitom robustní s krásně zvedlými basy. To mám rád.
Při polních pracích u rodičů mi zní bigbít z devadesátkových pálených CD hozených v šifoneru. I "Roots". Jedno z nejnadčasovějších metalových alb. "Cítíš tu energii!?" ptám se máti jdoucí kolem osoleného přehrávače. "Cítím ten hnus!". Tak! Vzpomínejme.
Těžký a dusivý doom metal těchto Britů je postaven na tradici a místy až plazivé línosti. Ale najdou se i ostré až thrashové riffy zvedající tempo. WITCHSORROW se po osmi letech vrátili se solidní stylovou deskou.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
