BRUTAL ASSAULT 2026

Tak do čtveřice všeho dobrého. Konečně stíhám, když už ne začátek, tak alespoň větší část z představení první kapely z mého denního itineráře. Tito Norové už dávno zmizeli z mého radaru, stejně tak jako zmizeli i z hudební scény. Jejich návrat na ní prozatím provází pouze koncertní aktivita a ta se pochopitelně opírá o několik již pradávných studiových nahrávek a o éterický hlas Kari Rueslåtten.

Ten zůstává spolehlivou jistotou i po dvou dekádách hibernace THE 3RD AND THE MORTAL. Cestou do areálu jsem se zamýšlel nad tím, proč byla tato pozoruhodná formace vždy řazena k metalové scéně, když ani její raná tvorba žádné podobné symptomy nevykazuje. Pravda, jsou tam slyšet jisté doomové záchvěvy, ale jinak je (hlavně raná) tvorba skupiny plně zasazena do kontextu melancholického a zasněného (art)rocku.

Velmi sympaticky působící skupina tak sahala hluboko do vlastní minulosti, její skladby však fungují napříč časem a z jejich rozjímaného kouzla pranic neubylo ani po téměř 30 letech. Kari to stále skvěle zpívá a „doprovodný“ band svými nástroji vytvářel příjemné zvukové klima k táhlým písním, kterým dominovala předlouhá kompozice „Oceana“ z debutové desky, jež zaznívá v samotném závěru tohoto zdařilého vystoupení. Jeho jediným a těžko ovlivnitelným „nedostatkem“ tak bylo jen rozpálené odpolední slunce.

Japonské hrubiány COFFINS jsem si na tomto místě vychutnal už v roce 2018 a o nějakých 8 let později je, v tomto případě naštěstí, vše při starém. Brutální a hrubozrnný death metal velmi tradičního střihu to po rozjímaných Norech rozsekl vskutku nevybíravým způsobem.

Sypačky střídají klepačky, Jun Tokita trápí hrdlo v maximálně možné míře a pod pódiem to i přes v porovnání s úterkem a středou mírnější venkovní teplotu doslova vře.

A když se rychlé tempo překlopí do pomalého, doomovým nátěrem potaženého válce, stahují se nad Josefovem pomyslné šedé mraky. Japonská kapela je živě velmi dobře sehraným uskupením a svůj nekomplikovaný death/doom podala opět s odpovídající mírou energie a vášně.

Deathmetalovému běsnění však nebyl zdaleka konec. Za Španělska k nám přicestovali WORMED, aby předvedli svoji vizi potemnělé a odlidštěné budoucnosti. Ačkoliv se s předchozí vystupující kapelou z Japonska řadí do jednoho metalového žánru, nemůže být přístup COFFINS a WORMED odlišnější.

Brutální, našlapaná a technicky náročná muzika zcela opanovala dění. Nelidský Joseho ryk v kombinaci s drtivě přesným frázováním vytvářely neradostné přízraky budoucnosti pod nadvládou technologií. Stylová intra jako z klasických sci-fi filmů typu Bladerunner pak jen přidávaly další trofeje do této velmi temné vitríny současného technického brutálního death metalu.

Že to v prostoru pod pódiem opět šílelo, není nutné ani připomínat. WORMED rozjeli skutečně pořádnou divočinu a lidé se skvěle bavili.

Sobotní rozjezd na Obscure stagi mě k této zadní scéně doslova přikoval. Takže žádné dlouhé bloudění areálem, ani letmé náhledy na dění na hlavních scénách. Jsou tady tito roztodivní Francouzi, jejichž aktuální deska „Fantasia“ získala i na našich stránkách velmi pochvalné ohlasy.

Tady se nečeká na žádné postupné sehrávání a oťukávání s publikem. SLIFT na nás od první skladby hrnou propracovanou a přesto velmi chytlavou muziku plnou energie. Pódiový pohyb ústředního bratrského dua Fossatových plně ladí s jejich hudbou plnou rytmických zvratů a kreativní kytarové hry.

Ve výsledku jsme byli svědky parádního vystoupení, kde instrumentálně vybroušená muzika zároveň přinášela dostatek uvěřitelných a podmanivých emocí.

Brutal Assault se už po léta nevyhýbá ani melodickému metalcoru a každoroční nabídka této muziky pro její fanoušky je ve festivalové soupisce dostatečně výživná. Já dávám zavděk vystoupení amerických THE GHOST INSIDE. Tedy klasicky na na zkoušku, na pár skladeb, znáte to. Abych pak zůstal až do konce.

Důvodem mého setrvání ve společnosti kapely z Kalifornie pro mě byla v první řadě velmi pozitivní energie, jež směrem do publika vyzařovala z vokalisty Jonathana Vigila, no a také velmi dobrý zvuk a drive, který kapela dokázala dostat do svých skladeb v jejich živém provedení.

Vychutnával jsem si rychlé sekačky, breakdowny a melodické refrény. Vlastně všechny typické parametry pro tento žánr. Všechny očekávané, slušelo by se dodat. Zde navíc naservírované ve výborné kvalitě, s intenzivní pódiovou show a vřelou komunikaci s publikem. Bonusem jsou pak zajímavé animace, promítané na plátno za kapelou a spolupráce fanoušků při refrénech. Maximální synergie!

Ta vrcholí závěrečným kusem, před jehož odehráním vyzval Jonathan, jistě k velké radosti securiťáků pod pódiem, fanoušky ke crowdsurfingu a ti se v tomto ohledu rozhodně neupejpali.

Po 2 letech zpátky v pevnosti! Švédské božstvo klasického doom metalu CANDLEMASS nepřestává být koncertně aktivní kapelou, ale zároveň nemůže nikdo z jejich fanoušků říct, že by se jim jejich koncertní produkce již zajídala.

A to bez ohledu na to, že skupina opět přehrávala především svoji klasickou tvorbu. Tentokrát i v rámci oslav čtyř dekád na scéně a vzpomínání na legendární album „Epicus Doomicus Metallicus“.

Ta pódiová noblesa a zkušenost v kombinaci se skvělými letitým skladbami, to je něco, co se nedá nijak obelhat ani předstírat. To musí být zcela přirozené. Ona už bohatě stačí ta aura legendy dřevního doom metalu a máte publikum okamžitě na své straně.

Ale zas tak jednoduché to samozřejmě není. CANDLEMASS možná po těch letech spoléhají na koncertní rutinu, ale bylo znát, že se na toto vystoupení těšili a užívali si jej. Principál Johan Längquist svými typicky gesty ihned navazuje kontakt s publikem. Zaklíná, hrozí a celkově tradičně dokáže i přes úsporné pohyby poslat do publika dostatek (temné) energie.

Koncert pozoroval coby člen doprovodu švédské kapely i frontman původně chilských PROCESSION Felipe Plaza Kutzbach. Ti se snaží jít v šlépějích vyšlapaných právě CANDLEMASS. Do jaké míry bude jejich nová deska pokračovat v odkazu legendární formace? Dozvědět bychom se měli koncem roku.

Rychlý návrat dozadu na Obscure, protože svoje nástroje už žhaví američtí DEAFHEAVEN! Nečekal jsem, že fotit frontmana George Clarka je jako pokoušet se holými rukami chytnout malou ještěrku. Okamžitě vbíhá na pódium, plný energie a se snahou vyřvat hlasivky z těla doslova do všech směrů.

DEAFHEAVEN se zaměřili na svoji „původní“ tvorbu a úplně vynechali z mého pohledu skvělou desku „Infinite Granite“. Ta se výrazně vymyká z jejich standardní žánrové linie a evidentně by se jakákoliv z něj odehraná skladba vymykala i z linie tohoto hodně rozdivočelého večírku. Na vyklidněný indie rock tady zkrátka nebylo ani pomyšlení.

Že máme tu čest s hc s blackovým odérem, nejen mě napadlo hned několikrát právě pohledem na Georgeho, který to pojal velmi agilně a neustále pobíhal po scéně, gestikuloval, poskakoval a do toho ještě svíral mikrofon a týral svoje hlasivky. Hrálo se pochopitelně hlavně z aktuální nahrávky „Lonely People With Power“, včetně skladeb „Amethyst“ a „Magnolia“.

Oceňuji i ozvučení, které dokázalo vyvážit poměr mezi sonickými nájezdy a jemnými kytarovými vyhrávkami, kterými hudba americké kapely dýchá. Výrazné a post-rockem načichlé strunné motivy se v masivní zvukově stěně vůbec neztrácely, takže si mohl posluchač naplno vychutnat hudbu DEAFHEAVEN v celé její komplexnosti.

Přiznávám, že obdivuji výdrž mnoha fanoušků, kteří se po tolika intenzivních dnech dokážou ještě v závěrečnou noc vyburcovat natolik, že zvládnou ve stoje vikingskou mytologií opředený rituál v podání WARDRUNA. Skupina zde vystupovala již například v roce 2018 a rovněž v rámci programu finálního večera.

Já to po celou téměř hodinovou dobu nevydržel, ale uměleckou hodnotu této produkci rozhodně přiznávám. V tuto chvíli jsem záviděl majitelům vstupenek na přírodní tribunu, kteří to měli celé na dlani a hezky v sedě.

Uměleckou hodnotu však pro mě má i výstřední formace HEALTH z Los Angeles. Jako starý fanoušek EBM a všeho s tím spojeného mám podobné záležitosti vždy na radaru, takže konsolidace posledních sil znaveného těla proběhla na mé straně úplně bez problémů.

Úsporný světelný park dávkoval světla přesně v rytmu dunivých tanečních bicích a vytvářel nesmírně působivou kulisu pro čtyřčlennou kapelu rovnoměrně rozloženou po pódiu. Velmi často byly z jednotlivých hráčů vidět pouze siluety těl, což dokonale propojovalo vizuální i hudební stránku věci.

To propojení masivních industriálních beatů, těžkých kytarových „kil“ a jemného, jakoby nezúčastněného vokálu je jedinečná a velmi sugestivní záležitost jak z desek, tak možná ještě více v živém provedení.

Atmosféře sobotní a zároveň finální noci tato taneční párty s industriálním nádechem dodala velmi lahodnou příchuť.

Ještě pár minut vyhradit pro SATYRICON, kteří mě vítají zrovna během produkce skladby „Now, Diabolical“ ze stejnojmenného alba, jenž letos oslavilo už 20 let od svého vydání.

Bylo to víceméně stejně kvalitní vystoupení, jako před 2 lety na stejném pódiu, ale i u SATYRICON prozatím stále platí, že se jejich živé vystupování fanouškům zatím neokoukalo. Areál tak pro letošek definitivně opouštím za tónů skladby „The Pentagram Burns“ ze stejného alba a navíc v bezvadném zvukovém provedení.

Byl to opět povedený ročník našeho oblíbeného festivalu a opět jsme si užili mnohá vystoupení jak našich oblíbených kapel, tak i několika nových objevů. Děkujeme za vaši pozornost našemu festivalovému obsahu a já osobně se omlouvám všem návštěvníkům, které jsem nechtěně otravoval či omezoval svým focením vystupujících. Asi se moc nepolepším, ale snaha byla! Vidíme se za rok!