BRUTAL ASSAULT 2026

Záměr stihnout vystoupení amerických CASTLE RAT moc nevyšel. Na Obscure stage přicházím ve chvíli, kdy je k mému překvapení hlediště narvané k prasknutí. O to více se přesvědčit na vlastní smysly, jestli se v tomto případě jedná o zajímavou retro formaci anebo mediálně přifouknutý hype.

Což o to, koukat bylo na co. Velmi teatrálně, snad až záměrně přepálená pódiovka evokovala béčkové fantasy a scifi film, až jsem se chvílemi bál, že nezůstane žádný prostor pro muziku samotnou. Ta se nesla v intencích retro doomu / hard rocku, odkazujícího někam k 70. létům. Moc zatím nevím, co si z toho odnést. Zeptejte se mě za týden anebo raději až budu mít možnost vystoupení této americké kapely shlédnout znovu.

Američané BLACKBRAID poprvé v České republice a musím připustit, že před 2 lety v Kodani to pro mě byl silnější zážitek. Snad za to může denní světlo, snad to bylo díky stísněnějším prostorům klubu Pumpehuset v hlavním městě Dánska. Anebo to prostě bylo tím, že skupina ve svém setu sice nic neošidila, ale ani nepřidala nic extra navíc.

Bylo to takové chladně profesionální. Všechno dobře šlapalo, muzikantské výkony a zvuk taky bez problémů, jen tomu asi chybělo to správné indiánské „srdíčko“. U Wounded Knee pohřbeno sice naštěstí nebylo, ale i přes v podstatě spokojenost jsem čekal trošku více.

Chytám závěr setu KITTIE, a tak trochu překvapeně a tak trochu fascinovaně poslouchám (s sleduji) ostrou kapelu, která hrne starší songy v modernějším, anebo lépe řečeno v zemitějším hávu. Neoplývám zrovna znalostí tvorby této ženské kapely, tedy abych byl upřímný, šla tehdy zcela mimo mě, toto ale šlapalo velmi pěkně.

Pozitivně působící kapela pro mě nečekaně slušně nakopla atmosféru čtvrtečního odpoledne a jasně naznačila, že s její existencí se musí (opět) počítat!

A aby té pozitivní nálady nebylo málo, jsou tu metalcoroví BLEED FROM WITHIN. Skupinu znám už léta, ale nikdy jsem příliš zabrušoval do její tvorby, takže moc ani nebylo z čeho vybrušovat. Dění na josefovském pódiu však ukázala velikou zkušenost, energii a zásobárnu kvalitních skladeb.

Zpestřením byla i v některých skladbách hostující zpěvačka, takže tradičně samplovaný zpěv byl tentokrát plně v režii živého hlasu. Kapelu však plně symbolizovalo sympatické vystupování pěvce Scotta Kennedyho, který velmi zkušeně komunikoval s publikem, navíc s roztomilým skotským dialektem.

Vlajku deathcore nesli ve čtvrtek australští, můžeme říct že už veteráni z THY ART IS MURDER. Skupina i publikum pod pódiem se s každou další skladbou postupně zahřívala na provozní teplotu, až se ke konci atakovala hranice bodu varu. To množství crowd surferů udržovali ochranku ve vysokém stupni pohotovosti.

Australané mají na kontě už dost desek na to, aby utáhli hodně našlápnuté festivalové vystoupení. V žánru, který je už jen ze své podstaty plný generických postupů těžko vymýšlet něco extra. Stačí s patřičnou kvalitou dodržet všechny důležité aspekty deathcore, k tomu přidat patřičnou dávku energie a máte vcelku vyhráno.

WALTARI se symfonickým orchestrem a s live performancí desky „Yeah! Yeah! Die! Die!“ byli bezpochyby jednou z hlavních atrakcí letošního ročníku. Ačkoliv se nedá prohlásit, že by se pod pódiem během tohoto představení doslova tísnily davy, z umělecké stránky věci však takto pojatá sestava a hudební materiál rozhodně budily zajímavá očekávání. A když se na scéně postupně scházel početný pražský orchestr, byla očekávání v maximálních hodnotách. Největší aplaus však pochopitelně sklidil nástup šáši Kärtsyho a vzápětí i hostujícího Tomi Koivussariho z AMORPHIS, jenž nazpíval growlingové party na studiové nahrávce.

Ta letos slaví 30 let od svého vydání, takže takto velkolepě pojatý podnik se tak nějak přímo nabízí sám. Nota bene když publikum v současnosti zbožňuje sety postavené na čistých přehrávkách starších a úspěšných nahrávek. Byť část diváků „neustála“ dlouhé pasáže postavené na čistě symfonické hudbě, nutno publikum pochválit za vřelost a schopnost naslouchat, s jakou odměnilo legendární finskou kapelu.

Pražští filharmonici secvičili se skupinou precizní představení a ač nejsem zrovna znalcem hudební teorie, věřím, že v tomto ohledu nebylo nic ošizeno ani zjednodušeno. Velmi zajímavé a vítané zpestření (nejen) čtvrtečního programu.

Přiznávám otevřeně, že hlavní tahákem tohoto večera pro mě byla premiérová možnost shlédnout americké gangsta metalisty BODY COUNT. Jó časy pravidelného sjíždění „Born Dead“ už jsou ty tam, ale tohle si ani tak prostě nesmím nechat ujít! A nástup to byl vpravdě stylový. Celá početná sestava energicky vlétla na pódium a za tónů skladby „Body Count’s In Da House“ pořádně rozproudila už tak dost natěšené publikum.

Tak trochu jsem se bál, jak se na pódiovce projeví už trošku vyšší věk frontmana Ice-T-ho, ale ten mě svým hbitým pohybem, gestikulací a komunikací s davem rychle vyvedl z omylu. V současné sestavě ještě z „veteránů“ figuruje i kytarista Ernie-C anebo Sean E Sean obsluhující samply a vypomáhající s vokály. Velké pódium tak sestava BODY COUNT zcela ovládla a neustálým pohybem nenechávala ani jeden jeho kout ležet ladem.

Se zpěvy v současnosti vypomáhá i syn Ice-T-ho Tracy Marrow Jr., který se stylově zhostil hlavních vokálů ve skladbě „Drive By“. Obligátní cover „Raining Blood“ od SLAYER nesměl rovněž chybět, celé vystoupení však masivně poháněl bohatý rezervoár vlastní tvorby. Odcházel jsem velmi spokojený, mírně řečeno!

Už jsem si říkal, že letos ten můj v minulosti oblíbený Octagon nějak zanedbávám. Snahu dostat se na přeplněný set PSYCHONAUT vzdávám hned v zárodku, ale příležitost dát si po letech terapii v režii tuzemských LVMEN už rozhodně nevynechávám!

Tradičně z hlediska světel spoře pojatá scéna minimalizuje jakýkoliv světelný smog ve prospěch animací promítaných na zadní stěnu. Skupina v již značně obměněné sestavě oproti nultým létům, stejně skromně působí i na pódiu a veškerý kontakt s publikem omezuje pouze na muziku samotnou.

Páteř vystoupení tvořila loňská deska „Amen“, jejíž živé provedení bylo dostatečně pohlcující a působivé. V tomto ohledu skupina neztratila nic ze svého „dávného“ kouzla. Po terapii od BODY COUNT jsem očekával velikou ztrátu sil a schopnosti se soustředit na další vystoupení, ale LVMEN mě z této indispozice dokázali velmi rychle dostat.

Za zvuků coveru osmdesátkové skladby „Maniac“ od Michaela Sembella a v podání CARPENTER BRUT hledám dobré místo v očekávání dalšího líbezného vystoupení ALCEST. Jejich poslední tvorba by se dala zkritizovat jako účelná hra na city a snaha za každou cenu vyvolat veskrze pozitivní nálady, ale když skupinu zažijete živě a především její uctivé vystupování, pochopíte, že to z jejich strany není žádná póza.

Scéna je takřka totožná s jejich posledním vystoupením v listopadu 2024 v Praze a vychází z grafických motivů posledního alba „Les Chants de l'aurore“ z téhož roku. Stejně tak je tomu i v případě setlistu, opírajícího se o skladby z této nahrávky. Publikem velmi vyžadované skladby, slušelo by se dodat.

Bylo to opět povznášející a veskrze příjemné představení, jehož zvuk se nesl josefovskou pevností a vytvářel krásnou kulisu pro čtvrteční noc. I ta mračna vypouštějící drobné kapky si to nakonec rozmyslela a nechala toto vystoupení dohrát do úspěšného konce.

Nástup IMMOLATION nemohl do Pevnost přinést větší hudební kontrast. V tom nejlepším slova smyslu autoritativně působící legenda amerického death metalu nastoupila s plnou vervou a za přispění dobrého nazvučení odpálila svůj set.

Ten se opíral o průřez jejich tvorbou, ale pochopitelně zaznívají i kousky z letošní novinky „Descent“, která, stejně tak jako toto vystoupení, dokazuje, že skupina je stále ve velmi dobré formě. Byl to však velmi náročný den a další neméně náročně ještě teprve čekají, tak za uchu lahodících zvuků prvotřídního death metalu pro dnešek definitivně opouštím areál.