SIGH - Goh-Ka
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BuKy>
Album se mi líbilo, moc. Myslím, že je to z recenze více než patrné. A právě k onu nadšení moc racionální důvod nebyl, a to právě díky tomu, co píšeš- protože je deska v podstatě jen spojením něčeho minulého. Ostatně to v recenzi zaznělo spolu s pár příklady, co je tou podobností myšleno. Nepovažuju za divné říct, že mi v tomto případě líbí-nelíbí přijde dost nepodložené, ale nemohu si pomoct. Logicky pak ani moc "argumentů" uvést nemohu.
To, že "recenze na tuctový post-rocky na tomhle webu vyznívá mnohem víc optimisticky, než si podle mě zaslouží" je dost možná nejen tvůj názor. Na druhou stranu plno desek jiného žánru, kterému zrovna neholduji, je "podle mě nadhodnoceno". To ale neznamená, že je to špatně, nebo že v onom "nadhodnocení" mám pravdu.
BuKy: Chces BAN?
v-dur - tu logiku bych v tom asi viděl taky. z čehož vyplývá, že značná část redake si na týhle vlně post-rocku hodně fičí.
ale nenene, já nemyslel, že se mají psát jen pozitivní recenze. jenže právě: značná část, možná i většina recenzí na tuctový post-rocky na tomhle webu vyznívá mnohem víc optimisticky, než si podle mě zaslouží. žádná invence, slyšeli jsme to stokrát, dobře se to poslouchá, tak co. za sedm a půl, chápeš. ale ök, více méně je mi to fuk.
já neříkám, že tahle hudba je prázdná a nemá smysl. (byť mi jako posluchači většinou nic moc nedává). spíš mě zaujal právě fakt, že všichni píšou, jakej je to hype, bublina a stokrát vyřčená věta, ale desku, kterou recenzujou vlastně docela pochválí a s chutí napíšou další podobnou.
osobně mi v tom chybí nějakej hlubší vhled a srovnání. ty recenze na mě působí stejně šablonovitě jako ty desky, o kterých se v nich píše.
skôr by som za tým videl logiku "keď som si to už vypočul, napíšem o tom aspoň pár slov, nech to má význam".. M. sa album inak zjavne páčil, tak čo..?
okrem toho, robiť webzin len s pozitívnymi recenziami by bola hlúposť, nikto by nám neveril ani slovo ;)
mě občas na metalopolis zaráží (mj.) jedna věc: všichni v recenzích na post-rocková klišé nezapomínají dodávat, že ví, že jde o klišé a že se nic nového pod sluncem neděje, přesto se tu recenze na další a další "bezejmenná" (jméno jako distinktivní prvek) jména neustále objevují (tím nemyslím proslulost kapely)... jak na běžícím páse. v řadách za sebou.
metalopole tak pomáhá redukovat post-rock na to, co dneska post-rock znamená pro jen okrajově obeznámeného posluchače (instrumentální, melancholická hudba, kde se střídaj brnkačky s tím, co se nazývá gradace), ačkoliv si tahle omezení škatulky post-rock (alespoň podle toho, co recenzenti MP deklarují), uvědomuje.
vás ten hype tak zajímá? nebo je to kvůli tomu, že je jednoduchý šablonovitý recenze na šablonovitou hudbu?
toť poznámka obecně. chuť autorky poslouchat Tesu a podělit se o dojmy s publikem jí samozřejmě vůbec nezazlívám. :)
můj názor na kapelu a zvláště poslední desku: naprosto nezajímavý tucet.
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
Melancholický post-rock říznutý progresivním popem z Japonska. Překvapí bohatými aranžemi i skvělou prací s dynamikou a emocemi. Pokud překousnete lehce „mňoukavý“ zpěv, čeká vás výborná alternativně-rocková deska.
Trochu teatrální gothic/doom metal (ostatně jsou to Italové, tak se není čemu divit). Po hudební stránce je vlastně zcela v pořádku a má i své světlé momenty. Jen přes ten afektovaný vokál se prostě nemohu dostat.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.






Vložit diskusní příspěvek