DVA - Piri Piri
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hľadá sa sánka...
...s prešedivelou bradou, naposledy videná počas circle pitu, ktorý bol asi najviac ohľaduplný a sršiaci radosťou, aký som mal možnosť vidieť. Jeden z najleších koncertov za posledné obdobie a moje prvé stretnutie s týmito vyučujúcimi. Tá chémia medzi kapelou a publikom, dlhom som takú radosť nezažil. Či už hanblivé - ňeee do mikrofónu- od fanušika počas posledného songu Surgery, až po circle pit s najmladším účastníkom, všetko dokonale docvaklo. A ja som si spokojne "hand chopoval" cestou domov.
Presne to Martin vystihol, niečo v duchu: Predkapely nie zlé, fajn, popočúvam, takých fakt po svete na stovky ak nie tisíce kvalitou, ale headliner bol jasne a jednoznačne ROZDIELOVÝ!
Tam, boha, presne presne vidno tú obrovskú priepasť v kvalite medzi našou "topkou" (nie, žeby bolo extra z čoho vyberať) a overenou mašinou v žánri od ktorých v podstate tieto naše bandy sa učili a vzhliadali k ním a aj tak sú inde. Niekedy len snaha nestačí. To ako s naším hokejom... Čo z toho, že snaha veľká, keď raz chýba kvalita.
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.
Vložit diskusní příspěvek