Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pionýři gothic metalu Paradise Lost se vrací do Prahy! Kvintet z britského Halifaxu už od 90. let tvoří temný a melancholický soundtrack k lidské bolesti, víře i beznaději. S charakteristickým spojením doomových riffů, chladné atmosféry a hlubokých vokálů si vybudovali status žánrové legendy, která se neustále vyvíjí, ale nikdy neztrácí svou duši.
V čele s charismatickým zpěvákem Nickem Holmesem a nezaměnitelnou kytarou Grega Mackintoshe dokáží Paradise Lost mistrně balancovat mezi brutalitou a krásou, mezi hněvem a smutkem. Ve svých textech se často zaobírají tématy víry, úpadku a lidské slabosti, čímž vytvářejí hluboce rezonující sdělení pro každého, kdo hledá v hudbě více než jen zvuk.
Naživo jsou Paradise Lost silou, která dokáže publikum zcela pohltit - jejich koncerty jsou intenzivní, hypnotické a nabité emocemi. Ať už preferujete jejich ranou death/doom éru, experimentální elektronická období nebo návrat k těžším kořenům, jedno je jisté: Paradise Lost dodnes platí za hudební instituci temnoty.
Support obstarají italští chameleoni Messa, kteří mistrovsky propojují doom metal s prvky jazzdu, ambientu a orientálních vlivů a němečtí Lacrimas Profundere, kteří od 90. let organicky spojují doom metal s dark wave.
Deska, která momentálně zažívá hype mezi schizofreniky. Na jedné straně ostré atmo/blackmetalové nástupy, na té druhé pak předlouhé rituály v lůně přírody, ševelení říčky, bubínky a tamburíny. Zajímavý materiál, ze kterého však šlo vykřesat mnohem více.
Britové místy berou plnými hrstmi inspirace od THE OCEAN. Orchestrálně laděný post metal k tomuto tvrzení svádí. Není to zlé, jen trochu rozvláčné, takže často chybí dostatek vzruchu. Hlavně v pasážích, kde se skupina uzavírá do postrockových kolovrátků.
Od SODOM už zřejmě nelze čekat žádné zásadní vzepětí a tak pro jejich sedmnáctou řadovku platí to, co se v podobných případech často skloňuje: skalní budou spokojeni (byť jistě ne nadšeni), ostatní vezmou na vědomí a možná si zapamatují 1 - 2 skladby.
Opravdu příšerný obal je kompenzován hudebním obsahem, který smrdí pivem a velkou dávkou nadhledu. Jinak je to přímočarý zábavný hardcore/stoner metal (prý southerncore) surového provedení. Tady se na metalcore pičičundy nehraje, tady je to fackovaná.
Finové prezentují precizní gothic/doom koncept a soustřeďují se na vytvářejí emotivních nálad, které občas evokují melodiku klidnějšího období PARADISE LOST či plynulost ALCEST. Ale umí být i slušně drsní. Budu muset zkontrolovat předchozí tvorbu.
INHUMAN CONDITION jsou tvořeni dvěma odpadlíky z jedné z mnoha sestav legendárních MASSACRE a slovutným baskytaristou Terrym Butlerem, hrají spíše solidní thrash/death metal a to je celkem všechno podstatné, co se o jejich novém albu "Mind Trap" dá říct.
Minule sme s conquistadormi dobývali ríšu Aztékov, novinka nás berie do čias inkvizície, moru a bojov s Maurmi v stredovekom Španielsku. Špičkový technický „flamenco death“ nemá zvukovo obdobu a pre mňa osobne to bude zápis do tohtoročnej metalovej TOP10.