Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř deset let, co jsem tu psal o JAMBINAI. Za to dobu korejský postrockový zázrak rostl a kultivoval se. Současná podoba JAMBINAI nabízí asi to nejlepší, co je k mání v rámci alternativního rocku s folklórními nástroji. Tento fakt podtrhuje to, že sklízejí slávu nejen v zahraničí, kde by se to dalo svést na jejich zvukovou a nástrojovou exotičnost, ale i doma, kde pravidelně sbírají sošky Korean Music Awards. V čem tkví jejich kouzlo? Rozhodně je to variabilita. Tohle fakt nejsou THE HU.
JAMBINAI se žánrově pohybují někde mezi indie rockem, postrockem a scénickou hudbou, kořeněnou korejským folkem. Všechny tyto žánry si ohýbají k obrazu svému, a to jak zvukem, tak způsobem, jak skládají. Současně dokáží být velmi dynamičtí v tom, jak výsledek působí. Od téměř minimalistických komorních kompozic až ke hřmotným výbuchům, které nemají daleko k noisecoreovým experimentům.
Toto EP je toho typickým příkladem. První skladba „Once More From That Frozen Bottom“ začíná rytmickým patternem, hraným na korejské geomungo, do kterého rychle naskočí rocková dravost a následně se zvrhává v téměř blackmetalovou plochu. Hluk ještě před větší bouří? Nikoliv. Písnička padá do jemné pasáže, ve které převládají vokály, někde vzadu se motá počáteční rytmický motiv a kytary se starají o gradaci. Nepůsobí to prvoplánově, je to zvukově netradiční a emoce u toho stříkají na všechny strany. Co víc od podobné hudby chtít? Následující kompozice je zase o poznání více postmetal, do kterého tepe z jedné strany stonerová obhroublost a z druhé zvuk korejského strunného nástroje, kterému se říká haegeum.
Třetí skladba „Until My Wings Turn To Ashes“ zní jako by se nejprofláklejší westernové kompozice Ennia Morriconeho namočily do jihoasijského a severského folku. JAMBINAI mají zkrátka velmi širokou náruč, ve které objímají velmi pestrou řádku stylů a přístupů k tvorbě. Všem je ale společné bazírování na hraně epické hudby, stojící na postrockovém základu a exotickém zvuku tradičních korejských nástrojů. Pokud by GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pocházeli východní Asie, budou znít přesně takhle.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.