Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř deset let, co jsem tu psal o JAMBINAI. Za to dobu korejský postrockový zázrak rostl a kultivoval se. Současná podoba JAMBINAI nabízí asi to nejlepší, co je k mání v rámci alternativního rocku s folklórními nástroji. Tento fakt podtrhuje to, že sklízejí slávu nejen v zahraničí, kde by se to dalo svést na jejich zvukovou a nástrojovou exotičnost, ale i doma, kde pravidelně sbírají sošky Korean Music Awards. V čem tkví jejich kouzlo? Rozhodně je to variabilita. Tohle fakt nejsou THE HU.
JAMBINAI se žánrově pohybují někde mezi indie rockem, postrockem a scénickou hudbou, kořeněnou korejským folkem. Všechny tyto žánry si ohýbají k obrazu svému, a to jak zvukem, tak způsobem, jak skládají. Současně dokáží být velmi dynamičtí v tom, jak výsledek působí. Od téměř minimalistických komorních kompozic až ke hřmotným výbuchům, které nemají daleko k noisecoreovým experimentům.
Toto EP je toho typickým příkladem. První skladba „Once More From That Frozen Bottom“ začíná rytmickým patternem, hraným na korejské geomungo, do kterého rychle naskočí rocková dravost a následně se zvrhává v téměř blackmetalovou plochu. Hluk ještě před větší bouří? Nikoliv. Písnička padá do jemné pasáže, ve které převládají vokály, někde vzadu se motá počáteční rytmický motiv a kytary se starají o gradaci. Nepůsobí to prvoplánově, je to zvukově netradiční a emoce u toho stříkají na všechny strany. Co víc od podobné hudby chtít? Následující kompozice je zase o poznání více postmetal, do kterého tepe z jedné strany stonerová obhroublost a z druhé zvuk korejského strunného nástroje, kterému se říká haegeum.
Třetí skladba „Until My Wings Turn To Ashes“ zní jako by se nejprofláklejší westernové kompozice Ennia Morriconeho namočily do jihoasijského a severského folku. JAMBINAI mají zkrátka velmi širokou náruč, ve které objímají velmi pestrou řádku stylů a přístupů k tvorbě. Všem je ale společné bazírování na hraně epické hudby, stojící na postrockovém základu a exotickém zvuku tradičních korejských nástrojů. Pokud by GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pocházeli východní Asie, budou znít přesně takhle.
FOSSILIZATION se poměrně rychle dostali do první OSDM ligy, ale místo toho, aby pomýšleli na pohárové příčky, volí ustálený střed tabulky. Jinými slovy, „Advent Of Wounds“ je samozřejmě velmi dobrá deska, jen jí chybí trochu více odvážné tahy štětcem.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
Zcela typický Rogga. Švédský oldschoolový workoholik se svým projektem PAGANIZER nezklamal ani tentokrát. Slušná deska nabírající na síle hlavně ve svém závěru. Palec nahoru za energickou dámu za mikrofonem v poslední skladbě „Vanans Makt“.
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.