Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lehce obskurních a zběsilých superkapel není nikdy dost. Takže tady je další z nich. Složená ze členů kytarových extrémistů, jakými jsou THE LOCUST, RETOX, ACxDC, RUN WITH THE HUNTED a dalších. Výsledek? Hardcorepunk? Grindcore? Power violence? Těžko říct. Jakmile si pustíte „Productive Disruption“, svět se s vámi zatočí s obrovskou razancí. Rána palicí do kebule. Najednou kolem vás létají andělíčci, máte mžitky před, mrákoty jsou za rohem a snaží se vás lákat do propasti zvané mdloby. Je to sbírka rytmů a kytarových pazvuků, které někdo nechal rotovat v centrifuze. A přesto to má poměrně rock‘n’rollový tah. Nejde o nečitelnou zamotaninu, která by se utápěla sama v sobě.
DEAF CLUB z mého pohledu našli recept, jak namíchat hardcoreový koktejl, který je dostatečně špinavý, koketující s noiserockem i math metalem, a přesto si udržuje v mnoha chvílích určitou punkovou přímočarost. Zvuky kytar se pohybují od nepravidelný riffových kvádrů přes neharmonické vyhrávky až po totální rezonující hlukové experimenty. Rytmika ten celek ale vždy drží a nedopustí, aby se rozpadl. Což vlastně není tak složité ve chvíli, kdy jen dva songy z celé desky atakují hranici dvou minut.
Nabízí se samozřejmě reference na THE DILLINGER ESCAPLE PLAN nebo BOTCH v grindových stopážích. Já tam tak přímou linku nevidím. DEAF CLUB jsou v mnoha ohledech jiní. Víc natlakovaní a těkaví a mnohem méně učesaní. Nesou si s sebou punkogrindový smrad. Kytary zdaleka nejsou tak hutné, ale o to razantněji vás profackují. Tahle deska je třiadvacet minut turbulentního výplachu. Nejsou zde posluchačské úlitby nebo vata. Tohle je frontální útok. A když jsme u toho slova... Celkem vtipným funfactem zůstává to, že bylo nahráváno 6. ledna 2021 – tedy v den útoku na Kapitol. Náhoda?
DEAF CLUB jsou zvláštním extrémem v rámci hardcore. Jejich radikálnost netkví v brutálním zkreslení nebo kanálním vokálu. Justin Pearson vlastně jen tak naléhavě volá. Kouzlo je ukryto v tom, jak intenzivně celek působí. Všechen materiál je pověstný vichr z hor, unášející vše, co mu stojí v cestě. To a ta podivná surealistická křivolakost ve zvuku jsou značkou, díky níž jsou DEAF CLUB jiní a lehce rozpoznatelní mezi kapelami, které se v rámci hardcore/punku pohybují na hranici chaosu a grindcore.
1. For a Good Time, Call Someone Else
2. Chew the Fat
3. Don't Forget to Live
4. Catching Flies
5. Shoplift From Jail
6. Wide Lawn, Narrow Mind
7. Full As a Tick
8. Someday All Men Will Die
9. A Day At The Racist
10. New Voodoo
11. Stop Appealing to God
12. Public Acid
13. Power of Negative Thinking
14. Planet Bombing
Švýcarští přízrakové epického BM překvapivě opouštějí barvy a filozofování ve jménu černobílé pocty kruté kráse horstev své domoviny. Je to vrstevnaté, majestátní, syrové, prodchnuté prvky folku. Jeden z BM vrcholů roku? Jsem nakloněn tomu věřit!
Irský "rezavý" sludge vyšperkovaný parádním chraplákem. Dusivá těžká deka páchnoucí zatuchlým smradem nemytých opilců, unavený hlahol venkovské krčmy těsně před zavíračkou a ranní střízlivění. To vše z téhle hudby cítím. Ani nevím proč.
Zásadní průkopníci melodického DM mimo Skandinávii vydali (znovu) slušnou řadovku. Tentokrát je ostřejší, průraznější a disponuje silnějšími vibes pozdních AT THE GATES. "Shadowreaper" vkusně zachycuje unikátní atmosféru poloviny devadesátek. Nostalgické.
Velmi poctivý debut. RITUAL FOG zasvětili svá srdce OSDM, nicméně stejně tak rádi mají i thrashmetalové vsuvky. A dokonce ani bažinaté doomové pasáže jim nejsou cizí. Za "But Merely Flesh" jsou cítit ASPHYX nebo BOLT THROWER. Vskutku zábavná půhodinka.
Třináct let trvalo Američanům EVER FORTHRIGHT, než přišli s pokračováním překombinovaně zmateného debutu. Napodruhé už své djentové manýry ukočírovali lépe, takže je "Techinflux" působivější. Nicméně stále nic světoborného. Navíc opět zbytečně dlouhé.
Hodně pompy narvali Finové do svého deathcoru, takže se jejich úderná hudba rozplizla v blackově melodické atmosféričnosti a pseudosymfonické načančanosti. Stále to ale má tah na bránu a úplně marné to není, asi záleží na náladě posluchače.
Německý postrock, který rád experimentuje s psychedelickými podtóny, shoegazem, space rockem nebo krautrockem. Deska, která je nenáročná na poslech, ale velmi příjemně plynoucí a zajímavá ve výrazech i kombinaci hudebních stylů.