Při přípravě na o rok posunutou vzpomínkovou akci na skvělou desku metalové historie jsem z krabice vyštrachal „Passage“ na zlatém CD-R Mitsumi a jen se utvrdil v tom, že tato deska si přívlastek „nadčasová“ zaslouží. Půlka metalových devadesátek vřela kreativitou, pod kotel přikládali mnozí a jedním z nich byl Waldemar Sorychta, který má na kontě desítky produkovaných alb, jež se zapsaly do historie metalu (dále např. „Irreligious“, „Wildhoney“, „Mandylion“…), a se kterým SAMAEL spolupracují dosud.

V čem vlastně spočívá síla „Passage“, jednoho z pilířů dark metalu? „Je dechberoucí fůzí staré temné duše satanových přisluhovačů s vizemi, které se postupně rodí v Xytrasově pozitronovém mozku. Zvláštní spojení animálního satanismu, poklonkování před temnými silami a futuristické poetiky cesty skrze dimenze... Ačkoli jsou jádrem „Passage“ Kaosovy hutné, blackem stigmatizované riffy, organickou strukturu jejího těla tvoří Xytrasovy klávesy, které mají až apokalypticky osudovou dochuť varhan a temných zádušních chórů. Zvláštní syntetický a moderně zvonivý zvuk dotváří samplované bicí, jasné nakročení SAMAEL k futuristickým zítřkům. Způsob, jakým se mechanicky strojové motivy pojí s organickou metalovou tkání, připomene tvorbu krajana kapely – H. R. Gigera a jeho znepokojivý položivý polostrojový svět pekelných přeludů“, napsal kdysi Marigold. Radical Cut doplnil, že „ostala blackmetalová temnota, typickú hudobnú zložku nahradila strojová, plne automatická avšak nesmierne tvrdá rytmika a na jej základe postavená jedenástka na svoju dobu výborných skladieb. Album si napriek istej šablónovitosti (texty) a strohému Vorphalackovému vokálu, občas až naivnej triviálnosti (napadá ma prirovnanie k LAIBACH) zachováva po celej dĺžke nevídanú pestrosť a spád.“ No a „Je to jeden zo vzácnych albumov, ktoré v tom období definovali jednotlivé smery, ktorými sa následne rozpŕchla väčšina kapiel metalovej scény za veľkými úspechmi. Nie je vôbec dôležité, nakoľko bol originálny. Oveľa dôležitejšie je, že ako jeden z mála svojich kolegov funguje spoľahlivo dodnes. Jeden z hudobných pilierov mojej metalovej mladosti,“ uzavřel stárnoucí foodblogger Čoje v dobovém tisku. Tento materiál je zkrátka odsouzen ke skvělému živému provedení, které může pokazit jen zvukař. Rok 2004 na Flédě to (nikoliv lapsus zvukařův) potvrdil i přes skromnou návštěvu. Proto byla letos zvolena Melodka, která vypadala velmi příjemně naplněná. Velkým plusem akce byla možnost ušetřit za elektřinu díky vypnutí pódiových ventilátorů, neboť vzhledem ke sporému hlavovému porostu členů kapely nebylo co provětrávat.

„Passage“ samozřejmě odezněla velmi plynule „from start to finish“ s minimálními Vorphovými promluvami a často s plynulými přechody mezi jednotlivými tracky. K tomu možná přispělo i to, že na Vorphovou snahu dostat z publika název skladby, která byla na řadě jako čtvrtá, reflektovalo hrobové ticho a MI bylo blbé řvát zezadu „máááj sevijááá!“. Zvuk se podařilo ustálit velice brzo a návštěvníci se mohli nerušeně oddat tantrickému zážitku, i když jen třičtvrtěhodinovému. Najít vrchol nelze, jelikož každá skladba z „Passage“ nabízí už od začátku velmi výrazný, nosný a postupně vykvétající riff nebo i více a i ta odlehčená „Moonskin“ nezpůsobila ztrátu drajvu koncertu, při kterém se audience vlnila od pódia až po zadní zeď sálu.

Po pauze následoval blok obsahující průřez zbytkem tvorby. Zde již nemohu sloužit názvy všech skladeb. Set logicky trošku ztratil na intenzitě, neboť ten kontrast starých dřevních věcí („Baphomets Throne“) a prvodekádových („Slavocracy“) je značný. Druhá dekáda se i živě prezentovala poněkud nevýrazně („Black Supremacy“) a nezbývá než doufat, že se SAMAEL dostanou studiově alespoň do formy dekády první. Jinak na setlist.fm brněnská zastávka nefiguruje, ale jako vodítko o odehraném materiálu v druhé půlce koncertu poslouží pohled na následující akce. Jsou tam vidět v druhé půlce drobné obměny, tak pokud si někdo pomatuje, nechť nám přesný soupis napíše do fóra. Mně už paměť neslouží.

DIABOLICAL v současné podobě asi nejsou typickým představitelem švédského kovu. Do toho death-blackového základu roubují atmosférické zpomalovačky, tu a tam zazní čistý vokál kytaristy Carla Stjärnlöva či chorálek dodávající tvorbě další dimenzi. Naživo se kapela snaží působit tajemně i díky všudypřítomné mlze, plášťům a tlumenému zadnímu světlu, pročež vidíme jen siluety hudebníků, což je celkem působivé. Hrálo se hlavně z poslední desky „Eclipse“ a předpokládám, že stejné kousky jako o pár dní později. I  Švédové tedy prokázali určitou kvalitu, s níž by byl jistě spokojen i kolega Reaper.

Po koncertu jsem vykoupil bohatý merch obou kapel a jel spokojeně dom.

Za fotku SAMAEL děkujeme Gáboru Bokrosovi a DIABOLICAL jsou ilustračně típnuti z Youtube (koncert v Istanbulu). A zapařit přijel i Robert Záruba.