BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhá várka skvělých nahrávek roku 2021. Tentokráte od všeho trochu. Od mladé naděje domácího thrash metalu k již protřelé špičce scény, od blackgazové instrumentální náladovky, až ke znovuobnovenému pilíři současného prog metalu.
Tady není o čem. Doby, kdy se tihle kluci krčili jako předkapela DEBUSTROL, jsou dávno pryč. Trutnovská „Exoška“ je naživo naprosto vraždící thrashová mašina, která nepodlézá kvalitativní laťku. Aktuální ani ne půlhodinové EP je po okraj napěchované thrash metalem devadesátkové americké školy. Jestli jde na „Friend Of Lunacy“ něco vyzvednout, tak krom skvěle fungující rytmiky to jsou sólové kytarové výstupy, které mají čím dál tím vyšší úroveň. Oproti níže zmíněným REFORE žádné překvapení. Necelá půlhodina kvalitního thrashe od domácí elitní úderky v žánru.
https://exorcizphobia.bandcamp.com/
Po devíti létech vydavatelské nečinnosti vstávají z hrobu někdejší naděje domácí progové scény. Jejich principál Martin Schuster od té doby zkoušel rozjet několik dalších projektů, ale žádný se neotiskl do domácí kroniky kytarové scény tak tučně jako MINDWORK. A jaký je to návrat. Velký. Jejich koncert byl minulý rok tím nejsilnějším, co jsem zažil. A to se neomezuji jen na domácí kapely. Nové tváře v sestavě kapelu nakoply správným směrem a své zcela jistě udělala i pauza, při které se Martin realizoval například v prog rockových FACE THE DAY. „Cortex“ díky tomu zní velmi otevřeně a od technického death metalu okupuje široké území až někam k alternativnímu rocku. Po aranžérské i náladové stránce jedna z nejdospělejších desek roku 2021, která obstojí, i kdyby tu sóla nehrály legendy formátu Bobby Koelble.
https://mindwork.bandcamp.com/
Soutok black metalu a postrocku. Povětšinou instrumentální forma, ve které kytary malují epické sytě podbarvené zvukomalby. Rozkročeni mezi dřevně znějící černěkovové tupačky až po ambiciózní výjezdy sólové kytary nebo lehce rozvláčné motivy, ve kterých kytaru skvěle provází výrazné středové basové linky. Dvě rady do budoucna. Všechno jakž takž funguje, dokud se neozve ve dvou skladbách z jedenácti hostující vokál a tím nepoukáže na největší problém v ostatních kompozicích NUUMMITE. Ten zpěv tu přeci jen trochu chybí a kapelu by výrazně nakopl kupředu. Druhá věc je trochu sterilní zvuk bez jakéhokoliv charakteru. Příště vyberte studio a postprodukci, které nejen že čistě sejme nástroje, ale dodá celkovému zvuku další rozměr a alespoň nějaké charisma.
https://nuummite.bandcamp.com/
Víte kde je Štítná nad Vláří? Že ne? Tak si to koukněte najít, protože tato obec se v roce 2021 dostalo na mapu světového thrash metalu. Dobře, tak ne světového, ale toho domácího jistě. Pokud jde o mladé objevy domácí metalové scény, tak REFORE patří na trůn této kategorie. Jejich albový debut po všech stránkách dokazuje, že sémě, jenž bylo zasazeno v roce 2018 EPčkem „Social Failure“, vzrostlo v divoké thrash metalové křoví, vyznávající staroškolský tradicionalismus v tom nejlepším slova smyslu. Tady už nejde mluvit o slibném potenciálu do budoucna. REFORE po této desce nemusí nikoho přesvědčovat o tom, kdo je na Moravě budoucností čistokrevného thrash metalu.
Pod nejlepší nahrávkou progresivního metalu a alternativního rocku je v roce 2021 podepsán ten samý člověk. Martin Schuster. V případě projektu MARTIANS mu sekunduje ještě Martin Spacosh Peřina z BETWEEN THE PLANETS. Výsledkem je zasněná rocková fúze, která mě trochu irituje povětšinou poměrně debilní vytaženou a zvláštně znějící basovou linkou, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní je vysoko nad domácími poměry, se nad to dokážu povznést. „You are Here“ je na první pohled nenápadnou, trochu do sebe zahleděnou deskou, která si nelibuje ani ve velkých gestech. Dokonce se obejde i bez přílišných instrumentálních složitostí. Vyniká ale příjemnou civilní náladovostí, aranžerskou schopností postavit obyčejně znějící písničky, které nemají datum expirace v následujícím týdnu.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.