V pořadí sedmá řadovka CAVE IN je pro mě jednou z nejlepších rockových desek roku 2022. I když ten rock jde na procházku až za hranici důraznosti a tvrdosti. Je pravda, že jsem ji několikrát zkoušel pouštět v autě někomu, kdo opravdu tvrdou hudbu neposlouchá. Vždy mě překvapilo, jak hrubě na spolujezdce působí. Minulost kapely, která koketovala s hardcorem a metalem, se tu nezapře, ale páteř celé desky tvoří dobře složené rockové písničky. Vokál je občas sice hrubší, kytary hutnější a baskytara zkreslenější, ale srdce tvoří silné hutné songy, které si žánrově propůjčují prvky ze stonerové obhroublosti, ale dají se tu vystopovat i odkazy na říznější devadesátkový grunge.

Kapela, která se před dvaceti lety vyznačovala nasáváním experimentálních prvků do své tvorby, se nyní pohybuje na mnohem bezpečnější a prověřenější půdě, ale není to na škodu. Člověk si často vzpomene na první polovinu devadesátek a ikony typu SOUNDGARDEN nebo ALICE IN CHAINS i na novější kapely, které mají své kořeny zavrtány hluboko do starého hutného rocku, jako jsou například PALLBEARER.

Deska je důležitým mezníkem. Dává všem sebevědomě na vědomí, že i po smrti zpěváka a baskytaristy Caleba Scofielda jsou CAVE IN schopni složit téměř hodinový materiál, který nemá žádnou výplň. Minulé album „Final Transmission“ vydané po Calebově smrti obsahovalo v převážné většině jeho poslední napsaný materiál. „Heavy Pendulum“ ukazuje, že CAVE IN se s jeho odchodem vyrovnali i v rámci tvůrčího procesu. Nete Newton beze zbytku zaplnil mezeru a kapela dala jasně na srozuměnou, že i ve své nově započaté éře dokáží napsat velmi silný materiál. Toto album lze chápat jako jakýsi restart. Nový začátek. Symbolem této proměny může být skladba „New Reality“, kterou celé album začíná. Je jedna z posledních, pod kterou je Caleb podepsán. Jestliže jsem u tři roky starého kusu „Final Transmission“ psal, že je pro posluchače celkem těžké rozseknout, jak moc se Calebův rukopis na desku propsal, na novince je už situace mnohem jasnější.

CAVE IN vypustili do světa desku, která je nápaditá, plná skvělých melodií a už zdaleka ne tak temná jako předchůdce. Stále si uchovává určité progresivní sklony a současně je dostatečně pestrá. Od poloakustických a téměř až baladických kusů s velmi silnými melodickými motivy, přes zatěžkané dusné riffy, až po energické vypalovačky. Všechny tyto prvky ale působí v kontextu celku naprosto soudržně. A to i v rámci jedné skladby. Takovým dobrým příkladem je třeba sedmiminutový opus „Blinded By A Blaze“, který v sobě nese uskřípaný kytarový repetitivní kytarový výjezd, který jsem si zamiloval na první poslech. Jednoznačně adept na přední místa výročních žebříčků v kytarové hudbě.