Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tie noci zo štvrtka na piatok majú svoje čaro. Nová hudba na pár klikov vo vašom mobile, celý album k dispozícii hneď o polnoci. Stáva sa vám, že si ju vypočujete hneď vtedy za čerstva? Keď som sa vtedy pár minút po polnoci v piatok 29. apríla 2022 dostal k piesni „Schwarz“ a Tillovmu prednesu o tom, že noc je prekrásna a dnes nepôjde spať, bolo mi jasné že toto veru bude jeden z tých vzácnych prípadov. A neľutoval som.
Novinka od RAMMSTEIN má nečakanú hĺbku. Či už to spôsobili dva roky pandémie, alebo iba neúprosný fakt starnutia nemeckých umelcov, „Zeit“ ponúka oveľa melancholickejší, temnejší a v konečnom dôsledku silnejší materiál ako jeho tri roky starý bezmenný predchodca. Mimochodom, v tejto sympatickej reflexii starnutia a plynutia času sú si RAMMSTEIN veľmi podobní s ostatnou nahrávkou britskej legendy IRON MAIDEN. Veru, keď drsní chlapi počítajú svoje jazvy, dejú sa výnimočné veci.
Stephen King v jednej zo svojich najnovších kníh opisuje bývalého snajpera, dnes špičkového nájomného zabijaka (ako inak, zabíja iba zlých ľudí), ktorý aby zmiatol svoje okolie, používa trik so „svojím blbším ja“ – jednoducho predstiera, že je oveľa hlúpejší ako v skutočnosti. Hoci doma číta Zolu, na stretnutia s mafiánskymi objednávateľmi si nosí komiksy, čumí na ľudí s pootvorenými ústami a podobne. Veľmi dobre mu to funguje. Podobnú taktiku používajú RAMMSTEIN vo svojej tvorbe, keď vyťahujú z rukáva tie najblbšie nemecké stereotypy. Žiarivým príkladom nového albumu je samozrejme „Dicke Titten“, v ktorej sa podarilo neuveriteľným spôsobom spojiť dychovku (!) s tvrdými metalovými riffmi. A paradoxne, ešte aj takáto zdanlivá tupotka má svoju hĺbku a baví viac ako napríklad „Ausländer“ či „Tattoo“ z predchádzajúceho albumu.
Z kategórie „Temné rodinné príbehy“ tu máme po skvelom kúsku „Puppe“ spred troch rokov pojednávanie o chlapských slzách, ktoré svojou témou a atmosférou vracia poslucháča až do zlatého obdobia albumu „Mutter“ a titulnej piesne z neho. Je to tak, „Meine Tränen“ je pre mňa spolu so „Schwarz“, „Zeit“ a úvodnou „Armee Der Tristen“ vrcholom nového albumu. Skvelá je tiež „Lügen“, čo je akási nemecká poetická variácia hitu „Liar“ od ROLLINS BAND. Keď počúvate Lindemannovu recitáciu, tie prechádzky po pláži a v daždi sa vám okamžite zhmotňujú pred očami ako najlepší videoklip. Výborné.
V dokonalej produkcii vyniknú aj tradičné rammsteiňácke rúbanice, z ktorých najviac žiari výborná „Giftig“. Samozrejme, že po toľkých rokoch a nahrávkach sa tu už len vypĺňajú dávno zabehané šablóny, ale v súčasnosti to kapele ide tak dobre, až má poslucháč pocit, že takéto skvelé to nebolo hádam už celé dve desaťročia.
Úplne rozumiem hudobným znalcom, ktorí tvrdia, že tvorba RAMMSTEIN má zmysel prvé dva albumy, maximálne tak ešte opus magnum „Mutter“, na ktorom sa všetko dotiahlo do absolútnej dokonalosti a odvtedy sa už iba s väčším či menším úspechom opakujú zaužívané vzorce. Je to tak a možno to tak cítila aj samotná kapela a preto tie tvorivé pauzy a sólové projekty. Na druhej strane, keď v roku 2022 dokážu RAMMSTEIN prísť s takýmto mocným materiálom, nemôže sa nikto čudovať ani nám, fanúšikom nemeckého fenoménu, že sme nadšení.
Ak bude „Zeit“ naozaj posledným štúdiovým zárezom RAMMSTEIN, a záverečná pieseň „Adieu“ navráva tomuto smutnému faktu, pôjde o skutočne veľkolepú rozlúčku. Zrelí a skúsení hudobníci nahrali tú najlepšiu možnú variáciu najsilnejších momentov svojej skvelej kariéry. Výnimočné dielo a jeden z najlepších albumov tohto roka.
Ak je toto naozaj rozlúčka, RAMMSTEIN sa porúčajú s jedným zo svojich najlepších albumov vôbec. Smútok, srdcervúca samota, sex - všetko to tu máte pekne pokope.
Rudi to vystihnul perfektně. Po standardně dobrém bezejmenném albu z před tří let přicházejí RAMMSTEIN s naprosto vrcholovou nahrávkou. "Zeit" je album, které připomíná a poukazuje na všechny ty nejzářivější okamžiky, se kterými byla produkce kapely za téměř třicet let existence svázána. Má nezpochybnitelnou uměleckou hloubku, dráždí melancholickým podtónem, popínajícím jej celé jako ten nejzářivěji zelený břečťan světa, a zásobuje nás tolika vzorky uhrančivé pochodové kytary s neuvěřitelně hravými klávesami, až to vypadá na dokonalou lekci z produktivity. "Zeit", "Giftig", "Zick Zack", "OK", "Meine Tränen", "Angst" nebo závěrečná "Adieu", pří níž zdaleka ne poprvé máte chuť vytáhnout kapesník, to všechno jsou skladby beze všech pochybností hodné rozlučky kapely světového formátu - bude-li tedy něco takového skutečně následovat. A pokud doopravdy ano, pak si při vědomí jejích kvalit nemůžu pomoci, ale musím se ptát, zda je to opravdu nutné?
16. května 2022
Shnoff
5,5 / 10
Ani následné poslechy po 10 dní starém shoutu mi nevzaly důvod k jeho recyklaci: Jedině hravá "Giftig" (a pár dalších málo početných fragmentů) mě upoutává, zbytek včetně "Dicke Titten" je naředěná katastrofa a ostuda. Nejhorší deska diskografie.
Co očekávat od britské kapely, která je pojmenovaná po slavné písni IRON MAIDEN? Pochopitelně to je kultivování odkazu svých slavných vzorů, chvílemi s přispěním modernějších melodických směrů. Přesto je to slušný retro heavy metal.
Vzhledem k tomu, že jsem jako první píseň slyšel „Revenge" nazpívanou R.Adlerem (FATES WARNING ad.), nezdálo se to špatné. Nakonec je z toho ale jen další heavy projekt s řadou zpěváků, kde hodně záleží, jak se povede hudba a jak do ní pásne hlas. Průměr.
EP přináší NIGHTMARER v jejich dosud nejuhlazenější podobě a i když typický fanoušek podobných extrémů možná touží po ještě větší brutalitě, mně tato sofistikovanější tvář vyhovuje. Obskurní, disonantní, ale především atmosférická záležitost.
FOSSILIZATION se poměrně rychle dostali do první OSDM ligy, ale místo toho, aby pomýšleli na pohárové příčky, volí ustálený střed tabulky. Jinými slovy, „Advent Of Wounds“ je samozřejmě velmi dobrá deska, jen jí chybí trochu více odvážné tahy štětcem.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.