Dvacet jedna minut. Ale jakejch. Grindcoreová klepačka EASTWOOD existuje na světě už jednu dekádu, ale s albem si dávala na čas. Chlapci zřejmě čekali, až posbírají dostatek materiálu alespoň na těch dvacet minut. Doplnit bych měl, že dvacet minut rovná se sedmnáct songů. Intenzivních, hrubých a útočných. Stop’n‘go mechanismy, powerviolence tah a grindcoreová přísnost. Zapomněl jsem na něco? Jo, na death metal, toho je tu také dost. Německo-francouzská továrna na kytarové šrapnely tu odvádí skvělou práci v tom, jak rychle album uteče, a vy jste lační po nášupu. Právě v těchto žánrech je ale dvakrát deset minut tak akorát. Album si zachovává tempo, integritu i pestrost.

S nahráváním kapela začala už v polovině roku 2018 a protáhlo se téměř do konce roku 2020. I přes to nemám pocit, že bych poslouchal něco nesoučasného. Tento typ hudby nestárne. EASTWOOD nedělají nic nového, jen své řemeslo dovádí k dokonalosti. Epileptické záškuby rytmů nás dovádí až někam k mathcoreovým vodám a stopky v nich jsou často naprosto miniaturní, ale úplně to stačí pro to, aby se deska provzdušnila. Plocha dvaceti minut je dost času, aby dokázali zaujmout a velmi málo na to, aby jen na chvilku nudili. Navíc v tom, jak do sebe tihle muzikanti kloubí styly a pohrávají si s nimi, je jedna velká přehlídka pestrosti té nejextrémnější hudby. Vedle lopaťáckých houpavých riffů tu stojí ty nejprůraznější klepačky.

V jejich hudbě najdete stopy po DROPDEAD, stejně tak blastbeaty a prvky novodobých technických náletů. „Antibiose“ působí špinavě, současně je ale velmi precizní v tom, jak přesně je zahrané. Všechny perkusivní výbuchy s miniaturními pauzami jsou na milimetr přesné a stejně precizně do nich sedí i kytara. To jde ruku v ruce s vizuálem, který na první pohled působí zrnitě, ale na ten druhý je to čistá, trochu minimalistická práce, ve které jsou použité jen tři barvy. Objevíte v něm fotku původně publikovanou Colleen Mangold, která se zabývá molekulární biologií na Pensylvánské univerzitě. To jsou EASTWOOD a jejich „Antibiose“. Na první shledání ne příliš přátelské album, které jde ale do hloubky a je po hudební stránce sofistikovanější, než se zdá.

Za poslední rok jsem neslyšel moc lepších grindových výplachů. „Antibiose“ je sociálně kritická erupce frustrace a naštvanosti, zabalená v tom nejhrubším opracování, které je v grindcore možné vyprodukovat. Horký kandidát na jeden z nejlepších koncertů letošního Obscene Extreme.