Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční kvarteto z Toulouse se za krátkou dobu vypracovalo z lokální kapely na jméno, které je potvrzeno na prestižní festivaly Roadburn nebo Amplifest pro rok 2022. Po vydání jejich poslední desky se není čemu divit. V mnohých ohledech připomínají božské GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Jejich hudba je ale o poznání střízlivější a melodičtější. Postrock se tu snoubí s novou klasikou, trapovými beaty i ambientem. Základní rockovou trojici kytara, bicí, basa doplňuje violonchelo. Kytarista Theophile Antolinos si poměrně tyká s vrstvením linek přes smyčky a basák Clément Libes se dokáže postavit jak k houslím, tak k sampleru. Díky tomu BRUIT ≤ dokáží působit jako vyklidněná ambientní mlha i průrazná, epická postrocková instrumentálka, která se silně opírá o orchestrální stěny.
Čtyři skladby na desce dokáží vyplnit plochu téměř čtyřiceti minut a ani v nejmenším to není strohá a sterilní intelektuální nuda, která by neměla vnitřní pnutí a silný emotivní náboj. Melodie mají smysl pro epičnost, gradaci i dramatičnost. V tom, jak neortodoxně k tvorbě přistupují, mi připomínají například jihokorejské JAMBINAI. BRUIT ≤ nejsou další postrockovou kapelou, která se drží zajetých šablon a klišé. Oproti nedávno recenzovaným MAYBESHEWILL se nenechávají strhnout příliš výpravnými aranžemi, díky čemuž působí umírněněji, civilněji a minimalističtěji. Nic jim to ale neubírá na tom, jak jejich hudba dokáže nést emoce.
Zajímavou kapitolou jsou i dřívější působiště členů kapely. Většina z nich si již v mladém věku sáhla na úspěch ve velkých mainstreamových projektech. I díky nim nemá kapela problém integrovat do své hudby malý komorní orchestr. Krom varhan tu slyšíte lesní rohy i klarinety, které dodávají aranžím hmotu. Jsou přitom použity celkem nenápadně bez toho, aby se stavěly na odiv. Témata skladeb nenastiňují jen jejich jména a případně videa, ale i výběr monologu ve skladbě „Industry“. V ní zazní hlas vědce Alberta Jacquarda, který se krom popularizace vědy velmi aktivně věnoval i politice a filozofii.
BRUIT ≤ sice představují po EP „Monolith“ debutové album s šíleným názvem „The Machine Is Burning And Now Everyone Knows It Could Happen Again“, nejsou to ale žádní zelenáči. Máme co dělat s kvartetem, které opustilo mnohem bezpečnější vody populární hudby, aby si dělalo věci po svém. Touha vymanit se z okovů pravidel tu je stejně citelná jako talent komponovat zajímavé a neotřelé aranže. Výsledkem je zajímavá hudba, která si udrží pozornost, aniž by padla po pasti stokrát omletých šablon.
Již u předchozí desky "Monolith" ve mě BRUIT ≤ vzbuzovali rozporuplné emoce. Na jedné straně povedené náladové až dramaticky gradované pasáže, na druhé straně mnoho tuhých až nestravitelných ploch, které se mi nedařilo vstřebat. Stejně to mám i s touto deskou, chvílemi příjemné mrazení bohužel místy přechází do plytké ospalosti. Přesto se jedná o zdařilou alternativu k v recenzi zmíněmým GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR.
Divoký post hardcore mixnutý alternativním metalem, ozvuky THE MARS VOLTA se míchají s vlivy DEFTONES, do toho djentové výpady. Současně je zde i odér jakési crossover rockové progrese. Vhodné i pro fanoušky HAIL THE SUN nebo VOLA.
Američané hrnou tradiční brutální death ve slamming stylu. Na rychlost se tu příliš nehraje, i když se objeví i pár sypaček, ale to hlavní je nekompromisní tlak podpořený masivním zvukem. K tomu nějaké ty techničtější finesy a je z toho fajn masakr.
Jeden z mých favoritů roku 2023 je tady s novou deskou a já jsem zatím spokojen. Je to více heavy, více metal, ale ten post-punk to opět celé krásně obepíná a dodává tomu výraznou atmosféru a drive. Ještě pár poslechů a dojmy budou mnohem jasnější.
Thrash-deathoví měňavci z Leedsu se na třetí desce přestavují se svou nejvyspělejší, nejbizarnější a nejepičtější tváří, která občas morfuje tak rychle a krkolomně, až člověku lehce tiká oko. 80 minut futuretro hypnagogie vtahuje jako černá díra.
Chladná, disonantně skřípějící a ne úplně stravitelná sbírka, jež nalezne odbytu u zákazníků THANTIFAXATH, DSO, AOSOTH a nebo třeba GEVURAH. Pokud máte ten svůj nasypaný BM rádi „trochu jinak", nemůžete se "Stillamentum" narazit. Ošklivé a ničivé dílo.
Američané na nové desce přidali důraz na melodické vokály a trochu zpřehlednili svůj energický djent. A nejsem si jist, že je to dobře. Stále jim podle mě nejvíc sluší, když to prostě pálí v masakrálním meshugge stylu. Ale slušné album to určitě je.
Tady jsem se přepočítal. Od účastníků letošního Tones Of Decay, HARROWED, jsem čekal něco úplně jiného. Jasně, slibovaný death říznutý punkem tu je, ale místo primitivní, obludné špinavosti se dočkáme až překvapivě hravé a odlehčené desky. Ale šlape to.