Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KK´S PRIEST a „Sermons Of The Sinner“ reprezentují všechno to, co je na heavy metalu v roce 2021 špatně. To je základní premisa těchto řádek, která jistě zasluhuje hlubší rozbor, ale v žádném případě, a to zdůrazňuji, přes ní nejede vlak.
Po nějakých čtyřiceti létech evoluce těžkého kovu v něm už téměř není invenčně kde brát, a přesto vznikají stovky a stovky kapel, jejichž existence nemá hlubšího významu, než že si kluci a holky spolu pěkně zahrají. Respektive zahrají, protože většinou to ani pěkné není. Sem tam někoho nějaká firmička tlačí, aby na něm „vydělala“, ale o hudbu jako takovou už tady v těch případech rozhodně nejde. Vždyť kdo by byl zvědavý na tisíckrát přemletou klasiku podávanou málem jako vynález perpetuum mobile?
Pravda, ještě můžete mít jméno, které bude v oboru otevírat dveře za vás. Jako K. K. Downing, někdejší kytarový bůh, který společně s Glennem Tiptonem tvořil magickou šestistrunnou dvojici slovutných JUDAS PRIEST v jejich nejlepších létech. Dnes z něj ovšem zbyl jen uražený kytarista, který před deseti léty z legendy dobrovolně odešel, a kterého nechtějí vzít zpátky, když si zrovna vzpomene, protože mu (a to prosím není podložené) došly peníze. I tak ale nejspíš u vydávající společnosti zajásali, když si tam přišel říct o smlouvu na desku své nové kapely, která zaboduje především u fanoušků Jidášova kněze, kterých tedy není zrovna málo.
Byznys byl na světě. Do rovnice sice zbývalo ještě dosadit nějaké neznámé, ale na výsledek už se i tak všichni zainteresovaní předem těšili. A z některých těch neznámých se nakonec vyklubala i pěkná čísla – vždyť obsadit další bývalé Jidáše, to byl další logický marketingový tah. U Lese Binkse se sice nakonec ukázalo, že už to s ohledem na věk nejspíš neutáhne, nicméně Tim „Ripper“ Owens za mikrofonem, to byla při vzpomínce na alba „Jugulator“ a „Demolition“ samozřejmě parádní trefa. K tomu K. K. napíše nějaké ty „jidášovské“ riffy a písničky, do názvu to taky bude chtít slovíčko JUDAS nebo PRIEST a to by v tom byl čert, kdyby z toho něco nevzešlo.
Když k tomu připočteme právě to, že natočit dnes na metalové scéně nějaké minimálně nepřehlédnutelné album (třeba jako geniální, oduševnělé a jedinečné „Firepower“), chce skutečně fazónu jako hrom, talent, zkušenosti a ještě notnou dávku štěstí navíc, je zřejmé, že projekt KK kněze byl od samého počátku určen k odepsání. Při vší úctě ke K. K. Downingovým skladatelským schopnostem (ty kytarové samozřejmě nenapadám) tady po těch jeho létech v ústraní a v aktuální sestavě KK´S PRIEST prostě nebyl a není potenciál pro nic z toho, co jsem před chvílí popsal.
A tak to končí u kompletní parodie na JUDAS PRIEST a neumětelskými pokusy jako z učebnice (viz. třeba absolutně bezzubá titulní skladba alba v zamýšlené roli „Painkillera“), u nichž se zřejmě většina z těch, co naslouchají, plynule přesune ke skřípění zubů a záchvatům smíchu, pravidelně se střídajícím v rytmu téhle tragédie vpravdě jidášovské. Vskutku, ta kapela by se vlastně měla jmenovat KK´S JUDAS.
1. Incarnation
2. Hellfire Thunderbolt
3. Sermons of the Sinner
4. Sacerdote y diablo
5. Raise Your Fists
6. Brothers of the Road
7. Metal Through and Through
8. Wild and Free
9. Hail for the Priest
10. Return of the Sentinel
Album, ktoré môže potešiť zrejme len skalného fanúšika Judas Priest a typického heavy metalu. Do tejto kategórie sa nemám problém zaradiť, ale musí to dávať význam tak ako v prípade Firepower. Nový album neprináša nič extra a neviem prečo by som sa k nemu mal vracať. Štandardný heavy metal so štandardne hlúpymi textami. Dobre odvedená robota.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
Nový singl z černopáteční edice je postaven na totožné (!) melodii, jíž vládne i skladba "Maleficus Geminus..." z posledního alba Kladivářů. Minimálně je tedy zjevné, že kapela už se ani nevykrádá, a už to tam prostě práská znovu. Podlé nebo geniální?
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zálibně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.
Technicky ide o debut, no je zrejmé, že po 37 rokoch kariéry má ex-basáčka PIXIES jasno v tom, čo a ako. Skvele zvukovo zaranžovaný, no krehký alt-rock sa spolu s doskami Kim Gordon a Beth Gibbons zaradí k výrazným tohtoročným albumom od výrazných žien.