„Proboha, v sakristii je nablito!“ zavyl pobledlý ministrant, sotvaže rozrazil dveře kostelníkovy skromné místnosti ukryté v zadní části kostela Jeho nejkovovější svátosti, a plácnul s sebou na nejbližší lavici. Kostelník zvedl oči od vyšívání loga IRON MAIDEN na záda slavnostního roucha nově vysvěceného kněžího a zadumaně se na něj zadíval. „Jak je to možné?“ zeptal se pak opatrně a odložil jehlu i nit, postavil se a protáhnul, aby si srovnal stárnoucí kosti.

„Nevím, nejspíš to bude pozůstatek z té včerejší eucharistie, co tady prováděli ti Němci s tím divným vlčím názvem“, odvětil ministrant a zůstal zvědavě zírat na kostelníka.

„Myslíš snad ty od kardinála Vlka?“ podrbal se kostelník na zátylku. „Vlastně ne, ti tady byli už minulou neděli. Tihle se jmenovali jinak… nějaká ta nová církev svatého Vlka, už si vzpomínám. A oni tam prováděli něco jiného, než se obyčejně děje při svátostech?“

„No…,“ nadechl se ministrant, „co já vím, tak tam celý víkend něco nahrávali u varhan a pak to světili a světili a u toho popíjeli mešní víno. A pili ho tedy zdatně, vždyť měli zaplacený all inclusive pronájem. A co jsem se díval, když po půlnoci odešli, nezbylo ho už ani deci.“

„Pravda, pravda, v jednu chvíli se mi opakovaně zdálo, že slyším Vangelise. Škoda, že jsme jim nedali do smlouvy, že po sobě taky uklidí,“ zabručel si spíše pro sebe kostelník. „Tak se na to zajdeme podívat,“ dodal a vykročil k sakristii přes chrámovou loď. Ministrant mu byl okamžitě v patách a snažil se stačit jeho dlouhému kroku.

Zhruba v polovině cesty se zastavili. „Hele, tady po nich něco zůstalo,“ řekl kostelník a sklonil se k drobnému, plochému předmětu na podlaze, „Cédéčko“, dodal prozaicky a otočil plastovou krabičku horní stranou vzhůru. „Hm, POWERWOLF, Call Of The Wild, to mi něco říká. Myslím, že už jsem je viděl sloužit nějakou tu jejich mši. Ale „Call Of The Wild“, proboha živého, kdo dneska ještě takhle pojmenuje nahrávku? Nu, zkus nám to pustit, synu, třeba si rozšíříme obzory.“ A podal disk ministrantovi, který neváhal, přeběhnul s ním k oltářnímu stereu a pustil disk do obrovských reprobeden, pověšených ve všech čtyřech rozích chrámové lodi.

Kostelník se mezitím znovu rozešel k sakristii, ale sotvaže se rozezněly první a další tóny cédéčka, znovu se zastavil. „Ozzíčkunakřížku, vždyť tohle já znám. Tihle jsou teď přece slavní, protože se před časem vypracovali z ničeho. Ale na mou duši, tohle zní jako čtvrtá kopie čtvrté kopie těch jejich původních písniček.“ A kostelník usedl do kostelní lavice a dlouze se zaposlouchal do hudby. „Jéje, kolovrátek na kolovrátek, přeskoč to synu, jestli máš po ruce ovladač, tohle snad ani není zdravé poslouchat celé… nějak ti hoši zpychli a nebezpečně se zřejmě v té své kráse vidí. Akorát ještě zapomněli na nějaké to halelujá“, usmál se služebník boží a znovu se zvedl směrem k sakristii.

Těsně před závěsem, oddělujícím ji od zbytku kostela, se ještě zastavil a významně otočil na ministranta. „No, jak to tak poslouchám, tak to už bych se ani pomalu nedivil, jestli se jim z toho neudělalo dobře, a že je teda v té sakristii nablito.“. Pak se otočil, odhrnul závěs a zůstal stát kompletně štronzo. „A je, panenanebesích, fakt že jo. Velký kovový bože, to je šavle!“.