Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před nedávnem jsem dostal otázku, jaká vánoční pohádka se mi líbila nejvíc. Za předminulý rok to byl zcela jistě "Klaus", letos jsem chvilku váhal, protože "Vlkochodci" není tak úplně vánoční pohádka, ačkoliv jsem ji přes Vánoce viděl poprvé. Po řemeslné stránce jde ale o nádherné originální dílo, které v současném světě animace nemá příliš srovnání. V posledních dnech jsem si oživil všechny filmy Tomma Moora a "Vlkochodce" bych se nebál v tom, jak střídají styly, přirovnat ke dva roky starému a cenami ověnčenému filmu Spider-Man: Paralelní světy.
Tomm Moore mě tu opět fascinoval animátorskou hravostí, jakou svým počinům propůjčuje. K řemeslu přistupuje zcela jinak, než ostatní animátoři. Nebojí se určité abstrakce a vždy pro ztvárnění využívá grafické prvky úzce související s tématem. U filosoficky zaměřeného filmu z blízkého východu "Kahlil Gibran's The Prophet" pracoval s typickými ornamentálními styly z regionu, u "Vlkochodců", odehrávajících se v Irsku, užívá folklorní motivy. Mění grafický přístup podle prostředí filmu i náladovosti. Jiný styl má například město a les.
Děj nás zavádí do středověkého irského města Kilkenny, kam malá Robyn přichází z Anglie se svým otcem, jenž v místní vojenské posádce zastává úlohu lovčího. Citelné napětí mezi místními a Angličany, kteří se snaží zemi řídit pevnou rukou, dělá z Robyn lehce osamělé dítě, které není součástí žádné místní dětské party. Kamarádku nachází v blízkém lese a není to ledajaká kamarádka. Divoká lesní holčička je součástí zvláštní rasy lidí, co se dokážou měnit ve vlky. Tady Moore na svůj příběh namotává folklór a mytologii země, což vlastně dělal i u svého nejúspěšnějšího filmu "Píseň Moře". Stejně jako u svých předchozích projektů do filmu dostává další citelné dimenze. Jednak má příběh zřetelnou enviromentální stránku a druhak se soustředí na určitý druh soucitu a porozumění. V tomto ohledu jsem si vzpomenul na některá díla Hajao Mijazakiho.
Ačkoliv základní kostra příběhu není nijak složitá, tak si drží napětí. A to i ve chvílích, kdy budete jasně vidět, kam děj směřuje a jak to celé musí skončit. Stejně jako ve svých ostatních filmech ale Tomm Moore dávkuje pozornému divákovi další, dospělejší vrstvy. Například zřejmě není náhodou to, kde se děj odehrává. Kilkenny mělo svoji zajímavou historickou úlohu v diskriminaci katolíků za doby Olivera Cromwella. Právě takové drobné střípky, spolu s jedinečným grafickým stylem a určitým druhem poselství, dělají z "Vlkochodců" trochu víc, než je jen pohádka pro děti.
Jak hodnotím jiné filmy od Cartoon Saloon:
The Secret of Kells (2010) - 7/10 The Prophet (2015) - 6,5/10 Song of the Sea (2015) - 8,5/10 The Breadwinner (2018) - 8/10
Irsko a vlkodlaci v originálním stylu. Víc, než jen pohádka pro děti.
8 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Irsko / USA, 2020, 102 min
Režie: Tomm Moore Scénář: Will Collins Hudba: Bruno Coulais Hrají: Sean Bean, Honor Kneafsey, Simon McBurney, Maria Doyle Kennedy, Jon Kenny, Nora Twomey Producenti: Tomm Moore, Nora Twomey
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.