Když jsem se před pár dny ještě za tmy probouzel a za oknem viděl první letošní sníh, táhlo mě to s foťákem ven. Chtěl jsem zastihnout město překvapené bílou nadílkou. Být první, kdo v ulicích zanechá stopy na chodníku. Dívat se do lamp těsně před svítáním a pozorovat padající vločky.

Předem jsem měl jasno o hudbě, kterou budu mít v uších. Pro chvíle, kdy si opravdu chcete užít samotu v dobrém slova smyslu, totiž není nic lepšího než BOHREN & DER CLUB OF GORE. Jejich hudba je jako fet, který dokáže zbystřit smysly. Najednou je tu jen vaše vědomí a hudba, která dokonale rámuje vše, co vidíte a dává tomu smysl. Prožitky jsou hlubší a svět kolem vás opravdovější. Stanou se takové ty malé drobné okamžiky, kdy jste jen sami se sebou a naplno si uvědomíte, že žijete a je to krásný.

Hudba prázdných ulic a zimních ospalých rán.

Poslední deska německých náladotvůrců nepřichází sice s ničím revolučním v rámci jejich tvorby, ale to staré recykluje ve formě, která mi nepřestává chutnat. Jen houšť a větší kapky. Někdo by řekl, že kapela vyčerpala vše, co lze na soutoku temného ambientu a pomalého jazzu najít, ale pro mě je tato zlatá žíla nekonečná. Osamocené táhlé tóny saxofonu, provázané líným klavírem a dřevitými rozplizlými tóny kontrabasu, občas stačí k absolutnímu štěstí. Při podrobnějším zkoumání „Patchouli Blue“ zjistíte, že zdaleka není tak temná, jako její poslední předchůdci, a je mnohem otevřenější. Dává mi vzpomenout na dvacet let starou geniální desku „Sunset Mission“. Současně je v ní mnohem méně noirové atmosféry a více lehkosti a nadhledu.

Hudba rozostřených pohledů a nejisté chůze.

Zlí jazykové by mohli namítnout, že právě nízká hybnost a určitá pustina v nápadech dělá z kapely jen chudého příbuzného skupin, jakými jsou například o mnoho pestřejší a košatější THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE. Z mého pohledu je právě úspornost největší devizou. Právě prázdné místo dává prostor k tomu, aby vyniklo to, co vyniknout má. Pokud umístíte diamant do čistého tmavého prostoru, tak vynikne jeho krása. Pokud ho zasadíte do hromady střepů, je možné, že ho většina lidí přehlédne. Toho si jsou BOHREN & DER CLUB OF GORE moc dobře vědomi , pročež nápady dávkují velmi pozvolna a dávají tak vyniknout i celkem banálním motivům, jež tu mají šanci stát v záři reflektorů a oslnit vás jednoduchou, ale přesto rafinovanou krásou.

Dnes jsem si pustil osmdesátkové kapely 7 INCH BOOTS a CHRONICAL DIARRHOEA. Před třiceti lety členové působili BOHREN & DER CLUB OF GORE právě v těchto ostrých hardcoreových spolcích, které i v porovnání s jejich první deskou „Gore Motel“ z roku 1994 působí jako něco, co snad nemůže být vzdálenější. Z ostrého, syrového a nepříliš kvalitně nahraného punku, co byl výbušný a destruktivní, se zrodila kapela, která už téměř tři dekády dokáže melancholicky uklidňovat a konejšit. Bez výrazných zakolísání v kvalitě.