BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa. Z poslední desky mám zase intenzivní pocit, že na scénu po dvou létech padl stín monstra, které se na svět prodralo z dimenze zhmotnělého zmaru a rozpadu. I hardcoreový svět má svého netvora, který připomíná Lovecraftovo "Cthulhu" a ten netvor se jmenuje SUMAC.
Aktuální deska spojuje přístup, ve kterém se prolíná promyšlený záměr a volná improvizace. Hned první minuty okupuje svým způsobem ambientní kytarová plocha, složená z nenásilných vazeb, poutajících k sobě zasněnou podmanivost a zlověstnost současně. Následující riffový válec je už pochodem v plné polní, ve kterém SUMAC zadupávají tvrdě do země veškerou představu o tom, že by snad hodlali uhnout ze svého záměru rozřezat tvář světa rezavou břitvou. Dvacetiminutová skladba „May You Be Held“ je přehlídkou toho, proč mě SUMAC tak fascinují. Neustále se vyvíjející drtikol má i ve třech lidech tlak a zvířecí syrovost. Aaron Turner tu citelně vypustil páru, která se inkarnovala do kytarové tryzny, která si nebere servítky a neuznává žánrové hranice.
SUMAC mistrovsky nakládají disonancí a repeticí, jenž je místy až halucinogenní, a bez okolků mění styly i přístup k tvorbě. Od bažinatých riffů přecházejí k noise-dronovým stěnám s hrubostí jim vlastní. Zlomy pak často přicházejí náhle jako půlnoční zabiják a znenadání útočí na smysly posluchače bez nejmenšího varování. Při tom všem si ale udržují náladovost, která je hymnou všeho zmaru a šílenství světa.
Stěžejní postavou SUMAC zůstává Aaron Turner, výrazná postava z kapel ISIS nebo OLD MAN GLOOM. Ze všech jeho dalších projektů, kterých je dohromady něco kolem dvacítky, jsou SUMAC nejvíc spjati s hudební intuicí a pudovostí. Nejedná se často o precizně vystavěné kompozice, ale o nápady, které vyvrhnete na denní světlo, když zvednete stavidla tvůrčí energie. Turner tu dokázal naladit Briana Cooka (z RUSSIAN CIRCLES a Nicka Yacyshyn na svoji vlnovou délku a ždímat z nich skličující disharmonickou hudební hmotu, která posluchači nedá nic zadarmo.
Pod zvukem je podepsána trojice, která je sice nesourodá, ale platí za záruku kvality. U mixu je jméno Kurt Ballou, na světě není lepšího spojení ucha, mozku a rukou pro podobnou hudbu, u nahrávání zase Matt Bayles, který má kapely, které opečovává, rozkročené od PEARL JAM přes DEFTONES a MASTODON až někam k BOTCH a KEN MODE. O master se postaral multižánrový titán ve zvukové alchymii, Matt Colton. Po zvukové stránce si pro podobný projekt nedokážu představit silnější sestavu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa.
Aaron Turner
- kytary
Nick Yacyshyn
- bicí
Brian Cook
- basa
1. A Prayer for Your Path
2. May You Be Held
3. The Iron Chair
4. Consumed
5. Laughter and Silence
May You Be Held (2020)
Love In Shadow (2018)
WFMU (Live) (2018)
What One Becomes (2016)
The Deal (2015)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Thrill Jockey
Stopáž: 59:49
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.