Dlouholeté přátelství s redakčním knížetem death metalové noblesy Reaperem mě naučilo, že člověk by měl mít na vše absolutní nároky. Jsem dobrý žák čili jsem se rozhodl tento nekompromisní rastr pokusně aplikovat na finský pagan metal. Výběrové kritérium je jednoduché: deska je špičková, pokud se do dvou minut ozve magické slovo KUOLEMA. Ačkoli našince nutí podrbat se významně v rozkroku, znalci vědí, že znamená smrt. Abych tenhle košatý příběh zkrátil: třetí deska finských lesníků HAVUKRUUNU vyřkne své pochmurné „kuolema“ zhruba v čase 1:53. Víc není třeba dodávat, tohle je kvlt album.

Chtěl jsem na tomto místě skončit, ale redakční normy jsou reaperovsky neslitovné. K získání honoráře, který je vlivem krize proplácen poslední měsíce v lahvovém pivu, musíme napsat alespoň 3000 znaků. Tak pojďme na to, v tomhle případě bude verdikt jasný a jednoduchý. Nejen díky včasné aplikaci „kuolema“, ale především proto, že HAVUKRUUNU jsou jedna z nejživelnějších a nejtalentovanějších kapel v branži. V roce 2017 jsem uronil pohanskou smolu nad jejich deskou „Kelle Surut Soi“, která mě ohromila kombinací zemitosti a melodické vynalézavosti v old-school mantinelech.

Dá se o novince s poetickým názvem „Uinuos Syömein Sota“ (Google translator mi vrátil „Spánek, jedl jsem válku“, tak si to sousto přežvýkejte) říct něco rozvinutějšího? Zajisté. Sama hudba HAVUKRUUNU se příjemně rozvinula v chuti i vůni. Zůstávají rozsáhlé epické kompozice, ale kapela je dokázala vystlat mechem pestrých nápadů, pohanských vlivů a divokých zlomů. Pokud předchozí deska výrazně přinášela na jazyk bahnitou chuť black metalu, novinka výrazně voní heavy metalovým kořením. HAVUKRUUNU samozřejmě nijak nerezignují na vichrná tremola a nekompromisní blast beaty, ale stále více nechávají kytary skotačit v melodických propletencích a virtuózních vyhrávkách.

Možná ubylo trochu živelnosti, ale stalo se na úkor větší technické propracovanosti. Skladby nejsou monotónní, mají nápadité dramatické oblouky, výtečně pracují s kombinací agrese a melodických partů, ať už se jedná o majestátní sbory nebo čistě odzpívané sloky. V tomhle receptu pasuje každá ingredience včetně tajemných skřeků (tipuju kombinace vodka a veselé houbičky), každý nástroj má své pevně dané místo a pokud lze poslech „Uinuos Syömein Sota“ k něčemu připodobnit, tak k procházce mlžným lesem, který každou chvíli mění barvu a vůně. Není se co divit, duše kapely Stefan o sobě prohlašuje, že celý svůj život strávil uprostřed lesů, což ho poznamenalo. V dobrém, chtěl bych dodat.

Ke komu mají současní HAVUKRUUNU nejblíž? Svou pestrostí, rozevlátostí a melodickou paletou asi k americkým bardům WILDERUN. V duši mají ale tihle pařezové Finsko a popravdě, když se zaposloucháte do hloubky, těžko neslyšet ozvěny karelijských elegií a příběhů tisíce jezer. Tuhle identitu nelze HAVUKRUUNU odpárat. Patří k nim podobně jako k životu kuolema.

Mám skoro tři tisíce znaků, takže ještě tuhle větu a běžím pro lahváče. A vy si mazejte uhnat HAVUKRUUNU alias Jehličnatou korunu. Ne koronu.