Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí studiový zářez ohlašuje coloradská trojka PRIMITIVE MAN. Kapela, která od roku 2012 vydala nějakých sedmnáct nahrávek, z nichž jen tři jsou klasifikovány jako LP, dokázala za tu dobu ohlodat doom metal na kost a zdrsnit jeho povrch až téměř grindovým způsobem. I tentokráte mají svůj materiál postavený na ultrapomalých tempech, které mají jen málokdy tendence rozčeřit hladinu zlých kytarových ploch nějakým rychlým útokem. Děje se to ojediněle, ale děje se to. Například skladba „Menacing“, začínající hlomozícím blastem, je toho důkazem. Tyto pasáže jsou ale jen vzácným kořením v nekonečných lánech pozvolně plynoucí hrubosti.
Riffy budí dojem monumentální, ale velmi zahnívající hluboké nehybnosti. Jako když se díváte na amazonskou bažinu, ve které jsou určitě někde dole hladoví krokodýli. Podobný přístup mají PRIMITIVE MAN i k hudebním vývoji. V podstatě zůstávají na místě. Tu a tam nasají nebo spolknou více drone/noiseové špíny, jindy si víc zarifují, své pečlivě vykolíkované hájemství ale neopouští.
„Immersion“ si uchovává i náladovost, typickou pro PRIMITIVE MAN. Je to další soundtrack zkázy a zmaru. Je to hudba k pomalému pádu lidstva, pro chvíle, kdy nejvyšší stavby světa obrostou praskliny, předpovídající jejich pád. Deska je rezonantní a těžká. V tomto ohledu dospěla denverská trojice k mistrovství. Album ale díky tomu nemá čím překvapit. Jen se líně převaluje, jako obrovská starobylá nestvůra plná hlubokých vrásek a otevřených vředů.
PRIMITIVE MAN natočili naprosto očekávatelné album, které je po řemeslné stránce dotažené, surové a drtivé. Cokoliv navíc tu ale chybí.
Nové album náladového buldozeru ze Seattlu je trochu uhlazenější než předchůdce z roku 2019, ale to neznamená, že by skupina rezignovala na ohlodané hutné riffy na pomezí doom metalu a stoneru. Jen je trochu přístupnější, víc hitové a víc rock´n´roll.
Ak aj neexistuje žáner "kaviarenský death metal", FRACTAL UNIVERSE ho práve vymysleli. Ešte aj ten growl je tu taký, aby nerušil pri sŕkaní dobrej filtrovanej kávy. Pozoruhodná, technicky prepracovaná nahrávka. A ten saxofón!
V zásadě nahrávka, se kterou nemám problém, ale ke které se asi nebudu moc vracet. Stylově ukotvená někde na přelomu 80. a 90. let, s modernějším zvukem. S přehledem naservírovaná stará škola thrash/death metalu valícího většinou ve středních tempech.
Dřevitý heavy doom s milou fantasy tematikou povyšuje na nový level vokál Johna Yellanda (JUDICATOR), který svého vnitřního Hansi Kürsche přetavil v dramatického a barvitého Pána jeskyně. Radost bloudit!
Nádherně vrčící zabahněná bestie švédského OSDM vylezla ze svého hrobu a rozsévá tvrdé rány zrezlou sekerou, které mají dostatečnou pádnost. A když ležíte v tratolišti, napíchne vás na melodický hák a zavěsí pod trám jako morbidní ozdobu. Žánrová radost!
ANCST se po drone/ambientním experimentu vrací k tomu, co umí nejlépe. "Dominion" agresivitou navazuje na "Culture Of Brutality", ale současně poskytuje dostatek životního prostoru melodiím. Chybí snad jen masivnější crustový podvozek, jinak spokojenost.