Velmi překvapivé sólové album předkládá Steve Von Till z NEUROSIS. Jeho pátá deska se totiž v mnoha ohledech silně liší od všeho, co Steve sólově vydal za posledních dvacet let. „No Wilderness Deep Enough“ se odklání od akustických neofolkových vod a staví do popředí plochy, které mají mnohem blíže k ambientu. Nejčastěji tu používá smyčcové rejstříky, medově táhlé žesťové tóny, mellotron a klávesy. I atmosférou je deska výrazně jiná, než její předchůdci. Její základní obrysy Steve stavěl v severním Německu, když nemohl spát díky pásmové nemoci. Odtud vyvěrá snová, mámivá atmosféra, kterou si album jako celek uchovává po celou dobu. Po čase se k nápadům vrátil a začal je více opracovávat.

Po nějakou dobu měl Steve Von Till pocit, že napsal svoji první instrumentálně ambientní desku, dokud materiál neslyšel Randall Dunn, jemuž se naopak zdálo, že by hlas skladbám prospěl. A tak se i stalo. Texty mnohem více než s nějakým obsahem pracují se zvukomalebností, rytmikou a melodikou. To volné plynutí, které jde silně po náladovosti, je tu cítit každou vteřinu.

Sólová tvorba jedné z hlavních tváří NEUROSIS nikdy netlačila na pilu, vždy byla velmi uvolněná a pomalu plynoucí. „No Wilderness Deep Enough“ ještě více zpomaluje a dává vyniknout barvě zvuků, které jsou použity. Donutí vás zastavit se a dostat se do hloubky. Jakoby chtěly vytvořit prostor, kde člověk může být jen sám se sebou a uniknout před uspěchaným světem tam venku. Tempo je mnohdy přímo hypnotické. Některé skladby, jako třeba „Shadows On The Run“, mají soundtrackové a scénické tendence.

Steve Von Till natočil album, které si zachovává jeho rukopis, ale k psaní používá jiné nástroje. Ze všech jeho desek má nejsugestivnější náladu, a ačkoliv nebylo zamýšlené jako koncepční, je velmi sevřené a emočně jednotné. Pokud potřebujete pauzu, dejte si „No Wilderness Deep Enough“.